Původní vize použít ke zpracování reportáže především dojmů nováčků vzala postupem času za své. Jak už to tak bývá, dojmy ze srazu rychle vyprchávají a je těžké popsat něco konkrétního, vyjádřit slovy to, co člověk cítí. Velké díky tedy především „mňoukatům“, kteří mi přeposlali své malé reportíky.

     Myslím, že budu hovořit za obě strany, když napíšu, že všichni byli trochu nervózní z toho, jaká skupina lidí se na tomto srazu sejde. Nejde ani tak o to, zda se bude akčnit či povídat. Ale při velkém počtu neznámých lidí si neustále říkáte: „Nezapomeň jim říct tohle.“, „Hlídej támhle to…“ a nebo prostě jen „Tohle teď nedělej, nevyděs je…“. Snaha neustále kombinovat zábavu s odpovědným přístupem, mít oči na stopkách, aby někdo nebyl „nezvaným“ hostem z řad lidí, kteří se neumí chovat, se snahou ukázat bezpečný přístup, toleranci a otevřenost novým pohledům…

     Víte, dosud jsem si nikdy tolik neuvědomovala, jak náročné je pro domácí být k dispozici lidem pohybujícím se na Tvrzi a zároveň zvládnout provoz srazu, kuchyně, baru a v těchto mrazech navíc stávkujícího kotle. První dojmy „nováčků“ byly ale dobré. „Uvítalo nás komorní a vyloženě domácké prostředí (spíš než v penzionu jsem si připadal jako na návštěvě u známých). Všechno takové spíš menší a útulné.“ Napsal ve svém reportu Wulf a La_Shanna to pak dotáhla do konečné verze slovy: „Atmosféra tam byla natolik domácká, že jsem začala automaticky mučírně říkat obývák.“

     Jako parafráze mě zase napadá „milí a přítulní“, když vzpomínám na to, jak působila „mňoukata“. Ano, právě tento název jsem já osobně začala používat pro neuvěřitelně lísavou skupinku kolem La_Shanny. Není tak úplně zvykem, že v poloprázdné hospodě se tři jednotlivci tulí na jediné lavičce a spokojeně se pošťuchují, jako by se nemohli nabažit vlastní přítomnosti.

     Jejich řady se navíc v sobotu ještě rozrostly po příjezdu Emeldir. „Ještě v autě cestou z nádraží jsem měla takové smíšené pocity a obhajovala jsem Vlčeti svůj názor, že rozhodně nebudu nijak exhibovat. Naprostý zlom nastal, když jsme dojeli k Tvrzi, otevřel mi postarší pán a s úsměvem mi začal vykládat o tom, jak turisty neberou, a že tam je soukromá akce a tak. I přes to jsem vešla a okamžitě na mě dýchla přátelská atmosféra toho místa. Měla jsem pocit, že jsem prostě u dávné kamarádky z dětství nebo tak něco. Zaplula jsem do krčmy na roztávací grog a pomalu se začala seznamovat s osazenstvem.“

     Velice milým překvapením pro mě byly názory vyjevené během seznamování všemi zúčastněnými. Když konečně dorazili opravdu všichni (no dobrá, ne úplně všichni, do soboty se nám čekat nechtělo), sesedli jsme se totiž v mučírně a věnovali se vzájemnému poznávání se. Ať jednotlivci, páry nebo skupinky. Všichni přítomní se mi zdáli až neuvěřitelně „čistí“. Nedotčení chatovacími zlozvyky, špatnými zkušenosti se seznamováním nebo BDSM+ obecně… Na Tvrz se sjela neuvěřitelně vyrovnaná skupina inteligentních lidí s vlastními názory a schopností tyto názory vyjádřit, zdůvodnit a případně je pozměnit. Naslouchat druhým. Diskutovat.

     Dalším příjemným zpestřením byly v tomto směru zásahy Tvrzní vládkyně Anet a domácích Blue a Imobila, stejně jako naší milé přespolní Sintee. Zkušenosti a „Tvrzní stórky“, jak je nazval Wulf, byly určitě přínosem pro všechny zúčastněné.

     Abych pravdu řekla, ačkoliv se povídalo dlouho do noci… nebo spíše klasicky do brzkého rána, nevybavuji si, o čem přesně se mluvilo. Hodně času jsem trávila v kuchyni a nebylo v mých silách stíhat veškeré dění. Jak jsem tak ale sledovala zábavu a poznávala přítomné osoby, nabyla jsem dojmu, že není třeba se dále o něco starat.

     Sobotní den probíhal poklidně, velkým okamžikem byl příjezd Milkova s Fronemou, kteří se posléze ujali pomyslného vedení a usměrnění akčnění. Opět musím s politováním napsat, že jsem se nemohla jejich výkladu a ukázek účastnit. Nápomocen mi budiž Wulf. „Napřed začala dvouhodinová přednáška o elektřině, lidském těle, a o všem mezi tím, následovaly praktické ukázky na Fronémě a následně i na dalších účastnících srazu, kteří projevili zájem. Začalo se s rukou, jak to pěkně hladí / mrazí / svrbí (to vše je přeci příjemně), a mnohdy se pokračovalo na zajímavější partie.“

     Další účastnice navíc přidává, pro mě velice důležitý, postřeh: „Tady bych chtěla vypíchnout jednu věc: byla tam slečna, které se nelíbilo dráždění přes elektrody na kůži. Fronéma si s ní o tom výborně povídala, chtěla, aby popsala pro ostatní svoje pocity a tím to v podstatě skončilo. Nabídla jí ještě odzkoušení violet wand a to se tedy slečně líbilo o dost víc. Ale všechno probíhalo v klidu a v pohodě, nikdo nevyvíjel žádný nátlak.“

     Ze strany druhé, autorka předchozích řádků, která tolik ocenila jemný přístup Fronémy, sama dala zástupcům Eleferna trošku „zabrat“. „Samozřejmě jsem si musela elektřinu odzkoušet také... Načež se zjistilo, že malá hračka na mě nemá dostatečnou intenzitu a dostala jsem se do pracek přímo Tormovi s velkou mašinkou. Jsem naprosto nadšená a doufám v další spolupráci.“

     Wulf: „Jako dobrovolníci se účastnili pánové i dámy. Postupně pokračovalo balení do fólie, kompletní závěs celého těla, výprasky důtkami, rákoskou, karabáčem, a postupně se do akčnění zapojovaly i páry u kterých jsem to moc nečekal. Nejvíc se tam zřejmě vyblbli switchové, kteří si odnesli nejrozmanitější zážitky.“

     S čímž nelze nesouhlasit. Musím podotknout, že jsem snad za žádný sraz nezmalovala tolik zadků a necítila se tak dobře v roli „učitelky“. Měla jsem možnost něžně vyplácet zcela panenský zadek, užívat si nervozity svého protějšku, sledovat, jak z počátku neví, jak se vyrovnat se svými pocity a reakcemi vlastního těla. Byl to jedinečný zážitek, za který jsem nevýslovně vděčná.

     No ano, zase jsem byla „velká zlá sadistka“. Ale nebojte. Já také dostala a to hned v pátek. Tvrzní Paní Anet si na mě vyzkoušela švih Wulfiho speciální rákosky a musím říct, že kříž, o který jsem se opírala, dostal zabrat. Byla velká škoda, že jediný muž, který si všiml, že potřebuji přidržet, měl plné ruce práce. Nicméně jsem s potěšením zakoušela poměrně svižné rány a sledovala, jak jiná tahle rákoska je. Na to, jak byla lehká a pružná, totiž nejenže parádně štípala, ale navíc zanechávala poměrně bolestivé a trvanlivé stopy.

     A stopy tento výstup zřejmě zanechal i tvrzních nováčcích. Kromě klasicky uznalých průpovídek dominantně založených mužů mi nedá nezveřejnit postřeh Emeldir, která k tomu napsala: „Při večeři jsem se potkala i s Anet. To vám je tak úžasně milá osůbka, že byste prostě nevěřili v její dominantní zaměření. Z omylu mě tedy vyvedly pruhy na Tabronině zadku, ale tomu jsem bohužel nebyla přítomna.“

     Sobotní večer byl výjimečný ještě v jednom směru. Nikdy, ale skutečně nikdy za tu dobu, co na Tvrz jezdím (pravda, zase tak dlouho to není, ale i tak…), jsem totiž nezažila situaci, kdy za mnou někdo přijde, osloví mě s prosbou pokračovat v „lekci“ a poznávání… A já ho odmítnu. Ne však proto, že bych nechtěla. Ale světe div se, v mučírně prostě nebylo kde. U kříže, kladky, na postelích a DOKONCE I NA KONFERENČNÍM STOLKU!!! se čile akčnilo.

     „Úžasné je, že na to nekoukáte jako na porno když ta dvojice akční. Prostě jste součástí, užíváte si spolu s nimi a máte výborný pocit uvolněné nálady. Myslím, že to tak působilo na většinu i single osazenstva.“ Emeldir.

      „V podstatě jediné, co bych vytknul, bylo počasí.“ Shrnuje Wulf. „Na Svitavsku bylo tento víkend totiž -25 °C, auta měla značný problém startovat, a kotel v domě prostě nestíhal. Ale popíjení čaje, grogu, svařáku a teplé polívky to jistily. A pokud nestačily, bylo mnoho dalších způsobů jak se (nechat) zahřát.“

     Kdybych měla dojmy ze srazu shrnout já, obávám se, že bych sklouzla k tolika superlativům, že by reportáž trochu pozbyla smysl a to mi „dobrý vkus“ nedovoluje. Každopádně velký dík všem, kteří přijeli a podíleli se na průběhu víkendu.

     Zvláštní díky potom La_Shanně, Emeldir a Wulfovi za spolunapsání reportáže.