Poslední dobou se stále častěji setkávám, především u žen, s přivlastňováním si nějakých rádoby nadpřirozených vlastností. Každá druhá se cítí být „čarodějkou“ nebo „kněžkou“ a podobně. Velice moderní se také stalo vykládání karet, meditace, různé rituály, nad některými mi až zůstává rozum stát, neboť někdy hraničí až s poškozením vlastního zdraví i života a různé další metody duchovna. Někdy mám ale pocit, že se samotným duchovnem to nemá moc společného.

    Já sama jsem se seznámila blíže s duchovním životem někdy před třinácti lety. Má kamarádka Ája z dětství se živě o tuto „vědu“ zajímala a žila a podnikala s přítelem, který v tom téměř vyrůstal. Jeho otec, na kterého moc ráda vzpomínám, žil dokonce několik měsíců na Filipínách v domorodé vesnici, kde tamní lidé byli s přírodou sžiti. Jeho vyprávění jsem byla schopna poslouchat hodiny a hodiny. Nikdy jsem neslyšela, že by někoho přesvědčoval, osočoval, napadal, slovně urážel nebo generalizoval a přesto vždy všechny posluchače zaujal.

    Kamarádka Ája prošla několika semináři Reiki a jeden z nich ukončila chůzí bosýma nohama po žhavém uhlí. Já jsem v tu dobu poctivě podnikala a starala se o dvě děti, tak mi moc času nezbývalo. Občas o dovolených a víkendech jsme se však navštěvovaly, protože jsem sousedila s jejími rodiči a mne její zkušenosti zajímaly.

    Mimo toho uhlí mi své zážitky zprostředkovávala a já měla pocit, že poznávám a umím pojmenovat vše, co již dávno vím. Celkem bez potíží jsem vědomě čerpala energii, odpustila jsem sobě i všem, co mi kdy ublížili, sestupovala do hladiny alfa, vytvořila si tam svou pracovnu a dověděla se tam věci, které se opravdu časem staly. Začala jsem lépe rozumět sobě i lidem. Měla jsem pocit, že zářím jako sluníčko a posílám své zářící světlo všem kolem. Fyzicky jsem se přesvědčila díky rukám přítele Áji , že migréna může odejít tak rychle, jak přišla. Virgule mi v rukou také pracuje, ale ta pracuje v rukou téměř všem.

    Časem už mi však nestačilo jen pár víkendů a nějaká dovolená v roce, neboť Ája bydlela daleko, a tak mne seznámila s fajn lidmi v mém bydlišti, kteří se tím vším zabývali plně a sami semináře pořádali.

    To vše mi pomohlo se přenést přes patálie, které s sebou život přináší, jako byl definitivní rozchod s bývalým manželem, neboť jsem si konečně uvědomila, že co jsme si měli dát, jsme si už dali a spolu nepostupujeme dopředu, ale stojíme na mrtvém bodě. To vše mi pomohlo se smířit se smrtí mého tatínka, který byl mým největším kamarádem.

    Nakonec jsem absolvovala i nějaké semináře, od meditací, přes bubínky a podobně. Byly příjemné a zanechaly ve mně spoustu zvláštních zážitků.

    Za vše, co jsem poznala a dostala, děkuji. Potud bylo vše v pořádku, až do okamžiku, než jsem začala lidi kolem toho všeho lépe poznávat, poznávat i jejich soukromí, jejich osobní život, další jejich názory na svět a postoje.

    Pak se totiž začalo u některých, zdůrazňuji NĚKTERÝCH (podle mého názoru ale u většiny z nich) projevovat to, co jsem předtím pozorovala např. u většiny křesťanů, a to, že jiným něco hlásají a sami ve svých osobních životech se tím neřídí.

    A nejen, že se sami neřídí tím, co hlásají, ale často očekávají, že jim spadne, bez vlastního přičinění, jmění z nebe a dokonce občas umí s lidmi v tomto duchu manipulovat. Neumí se postavit problému čelem. Vnitřně jsou rozervaní a neumí se radovat z maličkostí. Místo, aby naslouchali, hlásají své přesvědčení, ať to slyšet chceš nebo ne. Jakákoliv nesouhlasná reakce u nich vyvolává ještě větší pocit nutné a hlasitější argumentace. Nejsou jim naprosto cizí pomluvy a příkré odsouzení druhých. Setkala jsem se u nich nejen s neplněním slibů, ale dokonce s naprosto přízemním chováním jako je citové vydírání, dokonce odvolávání se na prospěchářské vize a také naprosté odmlčení při neschopnosti splnění svých závazků.

    Rozhodně se nepovažuji za kdovíjakého znalce se schopnostmi, které druzí nemají. Má, myslím, dobře rozvinutá intuice určitě pokulhává za přítelovou, neboť lidi dovede odhadnout daleko dříve než já a přitom nemá tolik zkušeností a seminářů. Prostě je mu to dáno vidět to surové uvnitř. A já se snažím v lidech vidět za každou cenu to dobro. Co je mi platné, když naletím na líbivé fráze, slyšet poté: “ Asi to tak mělo být…“

    S Ájou již dnes nejsem v kontaktu. Ani s jejím okolím. Má se prý dobře, koupili snad hotel, myslím, v Jablonci. Své závazky a dluhy však nemá zájem splnit, proto se ani nesnaží se mnou sama kontaktovat. Kahofer by mohl říct: „Říkal jsem ti to.“ Odpustila jsem si, že jsem se ze zkušeností nepoučila, ale nezapomněla. Věřím slovům: „Přej a bude ti přáno“ a „Vše se ti vrátí“… Děkuji za tuto zkušenost.

    Přesto se stále setkávám s jí podobnými. Myslím si, že každý by si měl srovnat svůj život a duševně se zklidnit tak, aby si mohl říci: „Jsem spokojen a v pohodě vůči sobě i ostatním“.

    Pak teprve je možné druhým pomáhat, ale jen pokud o to stojí. Pokud to totiž opravdu chtějí, není třeba ani moc své přesvědčení křičet, ti co to potřebují, sají sami a poslouchají i tichý hlas.

    Pokud však člověk chce druhým pomáhat a přitom v pohodě není, působí jako by byl v křeči a vyzařuje z něj negativní energie a jejich vlastní problémy se promítají do jejich projevu.

    Naprosto mi pak u nich chybí empatie vůči druhým, schopnost citlivě posoudit atmosféru a schopnost rozlišit, zda je vhodná k projevu na dané téma, čemuž se na druhou stranu nemůžeme divit, neboť jsou zahlceni vlastními problémy, které neumí řešit, nejistotou a vnitřní rozháraností.

    Nicméně si kladu otázku: „Člověk, který je v depresi a pomoc potřebuje, pozná vždy, že člověk, který pomoc nabízí, je rozháraný a vnitřně neklidný?“ Nepředává pak tzv. „léčitel“ neklid a svou negativní energii dál, a to třeba s nejlepší vůlí pomoci...? A je „léčený“ schopen vybrat si z nabízeného jen to dobro nebo do sebe vstřebá i to negativní...?

    Tímto způsobem to vnímáme s Kahoferem oba.