Hrnek stojící na okenním parapetu  je už dávno prázdný, na dně zůstala pouze sedlina po kávě.  Martin sleduje jak nízké podzimní zapadající slunce vrhá dlouhé stíny budov, a v koutku jeho očí se při vzpomínce na Yvetu  objevují slzy které mu pomalu stékají po tvářích. Yveta, to jméno kdysi vybuchovalo v jeho hlavě snad stokrát za den. Zhluboka si vydechl, opřel si hlavu do dlaní a nastavil tvář zapadajícímu slunci. I když měl teď víčka zavřená, stále mu z očí stékaly slzy na tváře….. a v duchu před sebou viděl zase ty krásně temné oči, studánky…..

Cestou domů jsem si stále dokola četla smlouvu a mé povinnosti. Vlastně teď budu na pět let jenom ženou. Podle smlouvy se stávám otrokyní, tedy ženou, která bude TRVALE stažená, která bude téměř trvale stažená v latexu, ženou, jejíž anální otvor bude TRVALE vyztužen kolíkem, ženou, která bude znát jen chůzi na podpatcích... Navíc může moje paní rozhodnout, že budu trávit určenou dobu svázaná v kozelci nebo jinak znehybněná... A mohu být i jinak potrestaná, dokonce bych mohla nosit roubík bez přestávky... Začínala jsem se trochu bát, ale utéct jsem asi nikam nemohla...

     Muž sedící u okna v temném pokoji si asi ani neuvědomil, že se den už pomalu přerodil v temný večer. Na parkovišti hluboko pod ním se rozsvítily pouliční lampy v jejichž odlesku se třpytily potůčky slz na jeho tváři. Nastával dušičkový večer, večer kdy se má vzpomínat na zesnulé, pro něj jeden z nejsmutnějších večerů v roce. Muž s povzdechem vstává a vyndává z kuchyňské skříňky připravenou svíčku. Když jí zapálí, tak jeho oči zůstávají několik minut nepřítomně hledět do plápolajícího plamínku knotu.

Cítím jak mě bolí hlava, jako bych tam měl tisíc permoníků, a matně si vzpomínám na události včerejšího večera. Ano, už to mám! Přijeli jsme s mojí manželkou Evou na návštěvu její přítelkyně na její statek. Večer jsme seděli a popíjeli… a pak už mám okno. Chci si utřít zpocené čelo, ale ruka mě nějak neposlouchá. Zkusím druhou, a taky nic. To mě trochu probírá do reality, zkouším škubat rukama. Z hrůzou zjišťuji, že je mám pevně přivázané! Nohy taky! Zkouším pohnout hlavou, ale i ta je pevně zafixovaná! Uvědomuji si, že mým tělem otřásá chlad. Jsem úplně nahý! Malý pohyb hlavou mi umožňuje spatřit u stropu zamřížované okno a za ním z ranním rozbřeskem poletující sníh. Hlava třeští jako hrom, holky mi musely dát něco do pití! Zvedá se mi žaludek, mám mžitky před očima, a znovu se propadám do hlubiny bezvědomí.