Moje dni boli spočítané. Moje zúfalstvo maximálne. Už dva týždne som bola zavretá vo vlhkej kobke, niekde na zabudnutom hrade v zapadákove. Len tma, vlhko a strašná zima, zarezávajúca sa mi do kostí. Ten kto ma tu uväznil, veľmi dobre vedel ako zlomiť moju vôľu odporovať a momentálne už aj žiť. Bola som najvychýrenejšou hraničiarkou v kraji, pomáhala som ľuďom v núdzi, ale nachystali na mňa pascu a chytili ma, chcú ma zlomiť a zotročiť.

Smrákalo se a na město padal jako šedivý démon soumrak. Z okna viděla siluety továrních komínů. Z očí jí tekly slzy. Její život byl protkán trny a ona toužila šlapat po růžích. Jenže po růžích se přece nešlape, to by byl hřích, šlapat po něčem krásném. A tak je asi jejím osudem mít rozpíchaná chodidla. Cítila se unavená z práce. Doléhaly na ni každodenní problémy. Přesto v mysli ještě zůstala velká část pro touhu po lásce. Pro představy a fantazie. O muži. O démonovi. O jedné minci, která má dvě strany. Agresi a něžnost.

Každý máme svojí krajinu a vzpomínku na to, jak se tam někdo vloudil, prošel nás křížem krážem, pochopil, zůstal a nebo odešel.

Slyším jak sviští biče, vrzaj provazy a chrastí řetězy, ale něha, té je pořád slyšet dost málo, no ne?