Zprvu by se mohlo zdát, že muž tyčící se nad drobnou nahou dívkou je jakýsi středověký vládce vykonávající exekuci. Nebylo tomu tak. Kdybyste se podívali pozorněji, spatřili byste moderní vybavení místnosti a snad i malý digitální budík na nočním stolku.

Dívka opatrně upře pohled vzhůru. Oči se lesknou, ale kdo by si myslel, že jde o slzy, mýlil by se. Pohled plný sladkých obav, přání a důvěry, který obrací ke svému Pánovi, bude brzy zalit bolestí, zakalen ponížením a studem. Teď je však ještě jasný. Sleduje, zda neobjeví náznak slitování. Ale jeho rysy prozrazují jen touhu pokořit si dívku tak, jak to vyžaduje její provinění.

Možná by snad ještě došlo ke změně. Snad by se trest odehrál v jiném čase a v jiném pokoji. Kdyby dívka neprozradila své vítězství. Stačilo jen ještě o chvíli déle upírat ztrápený pohled do očí muže. Jenže dívka se usmála. Koutky úst bezděky podlehly touze a muž pozvedl ruku.

Vykřikla hned při první ráně. Kožené řemínky důtek se jí otřely o prsa a ona ucítila palčivou bolest. Muž znovu napřáhl ruku. Tentokrát však v gestu, kterému rozuměla jen ona. Nechtěla poslechnout, tak ráda by se vzepřela a ukázala, že má odvahu. Má sílu. Namísto této malé vzpoury dokázala jen vystrašeně šeptnout „prosím“, zatímco skládala lýtka do dané pozice. Ruce, čelo a horní část trupu složila na širokou postel, zatímco zbytek těla jakoby přečníval do prostoru. Kulatý zadeček, bělostná stehna i kolena, na kterých klečela. Vše vydávala jemu.

A on svá práva náležitě využíval. Chvíli pozoroval, jak čeká, nervózní, zranitelná a přitom tak vyzývavá. Čubka je to, pomyslel si, když nechal řemínky znovu dopadnout na její kůži a ona zasténala. Nadržená jako vždycky. Malá a perverzní. Přemýšlel o tom ještě pár ran, ale pak ho probral její výkřik. Uhodil snad příliš? Dívenka se třásla, a když položil svou velkou dlaň na její zadek, zasténala. Kůže hřála a ona se prohýbala v bocích. Jen tak pro jistotu jí plácl rukou přes půlku. Výkřik, nebo spíše sten, který vydala, byl zvuk, který potřeboval slyšet. Sáhl po rákosce.

Běda muži, kterému žena vládne. Ve chvíli, kdy se mu to drobné, krásně vyděšené stvoření vrhlo k nohám, si to uvědomil. Stah, který ucítil ve slabinách, mluvil za vše. Dnes nebude čekat. Dnes se nemusí ovládat před přáteli. Právě teď ji má na dosah ruky. A jí stačilo tak málo, aby ho vzrušila. Jen svést se z postele, pokleknout mu k nohám a snažit se vyprosit si milost. „Můj Pane…“ zašeptalo to stvoření.

Prstem přejel po rtech, pak ji uchopil za bradu. Sledovala ho zamlženým pohledem. Neucukla, když prsty obtočil kolem hrdla. Jen tiše zalapala po dechu a zvrátila hlavu. Záplava jemných kadeří se jí rozlévala po ramenou a zádech. Pootevřená ústa lákala. Rychle povolil pásek od kalhot a vysvobodil mužství. Párkrát po něm přejel rukou, aby ještě více zdůraznil jeho velikost a nasměroval ho k jejímu obličeji. Nemohla se ho dotknout, kyslík jí byl drahý. Přivřela oči a nechala ho, aby sám rozhodl, jak hluboko do hrdla jí vnikne. Jazykem ho obkroužila a instinktivně se bránila dalšímu výpadu. Marně. Klečela před ním, stažené hrdlo vystavené jeho chtíči. I on pomalu přivíral oči a uspokojoval se bez ohledu na její protesty.

Vzrušení vzrostlo a byl čas se rozhodnout, co dál. Povolil sevření a nechal ji, aby ho snaživě dál líbala a olizovala kořen penisu. „Lehni si na záda, čubko.“ zavelel a ona bez náznaku odporu rychle ulehla na postel. Nohy nechala široce rozevřené a očekávala ho. Namísto jeho se dočkala známého zavrnění umělého pomocníka.

Muž potřeboval uvolnit její sevření. Byla vzrušená, ale vagína ho nezajímala. Chtěl ji ještě více roztouženou, potřeboval její odevzdání. Absolutně.

Naslinil si prst a přejel jí od špičky klínu přes prohlubeň jeskyňky až k zadečku. Zatlačil jen tolik, aby do ní vnikl jediným prstem. Dívenka sebou zavrtěla a nesouhlasně zamručela. Robertek byl v tuto chvíli dobrým přítelem. Hladce do ní vklouzl a její žádost zesílil natolik, že sama začala pohybovat pánví a nabízet se mu. Otevřená, bezmocná vůči pokusům zaplnit jí oba otvory.

Ještě trocha šťávy a bude připravená ho přijmout. Věděl, že bude sténat ještě hodnou chvíli, než přivykne tlaku v zadečku. Ale nedbal toho. Nebo to bylo právě to, co si žádal? Rychle pohyboval umělákem dovnitř a ven, zatímco dráždil a roztahoval zadeček. Byla tak uzounká, tak lákavá. A když se mu konečně povedlo se jí zmocnit, pocítil neuvěřitelné uspokojení.

Sledoval, jak se pod ním kroutí a žalostně se pokouší odolat. Plenil jí, jak se mu zachtělo až k úplnému uspokojení svých potřeb. Nebo to byly její potřeby, které měly být uspokojeny?

Když ulehl vedle ní, s vlasy obtočenými kolem prstů, cítil její zrychlený dech a těšil se z pohledu na červené pruhy zdobící její tělo. Přitáhl si ji blíž a tentokrát ho její sladký úsměv těšil. Věděl, že má sílu mu podlehnout a té si vážil nejvíce. Dokonce více, než odvahy vzdorovat ranám důtek. Pokora, se kterou přijímala bolest, ho těšila stejně jako láskyplný polibek, kterým ho obdarovala, než usnula. „Moje sladká děvko…“ zašeptal jejím směrem a oba se ponořili do spánku.