Možná jste zaznamenali anketu, která před nějakým časem proběhla na těchto stránkách. A možná vás, stejně jako mě, zaujaly její výsledky. Když totiž sečteme odpovědi „Nechci jet sám/sama“ a „Nikoho tam neznám“, vyjde nám neuvěřitelných 31 %. A to nepřepočítávám procenta po odečtení těch, kteří hlasovali „ovlivněni“ tím, že už na Tvrzi byli. Opravdu je rozhodujícím faktorem pro poznávání nových lidí a vlastní sexuality doprovod partnera nebo naopak pocit osamění?

     Hodně jsem přemýšlela o tom, jak povzbudit osoby, které chtějí dojet na sraz, ale přitom se necítí na to jet „samy“.  Obávám se, že už jsem natolik známá osoba, že se sama do tohoto problému těžko vžívám. Ale naštěstí jsem si to nedávno tak trochu připomněla, když jsem poprvé šla na sraz „skupiny“, kterou opravdu neznám.

     Víte, když jedete poprvé na sraz, k celému tomu zážitku patří určitá nejistota, takové to nervózní lechtání kolem žaludku, kdy si dokonce i dominantní osoby říkají „jaké to asi bude?“. Já osobně si myslím, že právě tuhle nejistotu by si měl člověk prožít. Že to k tomu patří a že o to příjemnější pak budou okamžiky úlevy, kdy si s někým padnete do oka, začnete se smát a bude vám na srazu dobře.

     Na druhou stranu chápu, že právě v těchto chvílích je psychologický efekt doprovodu nejdůležitější a navíc ani doprovod vás tak docela nezbaví dříve popsané nervozity. Tedy, pokud to bude někdo, kdo tam také nebyl. A možná, ani když už tam dotyčný byl. Potřebujete někoho, kdo si s vámi povídá, koho znáte a na koho se tam budete moci spolehnout. Někoho, kdo bude znát vaše reakce a případně zasáhne, protože co když vás někdo bude obtěžovat? (A to skutečně nejsou obavy, které by prožívaly pouze ženy.) A co když se budete „nudit“? Co když budete sedět někde v koutku?

     Jenže mít sebou doprovod má také další, pro mě trochu negativní stránku. Když jste se svým doprovodem, nemáte zpravidla zdaleka takovou motivaci rychle poznat další srazníky. Vlastně si jakoby vystačíte. Takže proč se bavit s někým, kdo na první pohled vlastně není zajímavý? Jenže co když právě ten nezajímavý „postarší pán“, jak popisovala jedna účastnice, bude ten, s kým byste si mohli hodiny povídat? Někdo, kdo by vás zaujal? S kým byste si měli co říct? Který by vás obohatil.

     Zkrátka, každý by měl zvážit rizika a plusy toho, zda doprovod ano či ne. Každopádně jsem pro vás připravila několik „nápadů“, jak takovou situaci vyřešit. Netvrdím, že jde o cokoliv objevného, to určitě ne. Ale třeba to přeci jen pomůže a ujištění, že je normální o tom přemýšlet povzbudí váhavější typy.

1) Když jet samostatně, tak…

     Jak už jsem zmínila, ti z vás, kteří nemají problém se seznamovat, získají jako samostatní jedinci určitou výhodu. Člověk, který není okolím považován za zadaného je většinou více vyhledáván k hovorům, více zapojován ostatními.

     Ale rozumím tomu, že i tak to není úplně snadné a že vlastně nejtěžší je nasednout do auta či vlaku a vyrazit. Proto si myslím, že by pro vás bylo určitým řešením se domluvit s někým, kdo jede stejnou trasou. Když pomineme nižší náklady, cesta vám určitě více uběhne.

     Jak zjistit, že někdo stejnou trasu má? To je snadné. Každý sraz (nejen ty pořádané na Sluneční Tvrzi) má nějakého organizátora, garanta, mluvčího. Na tyto osoby zpravidla v rámci propozic srazu naleznete kontakt. Nebojte se napsat a komunikovat. Od toho tam ti lidé jsou.  Poradí vám, na koho se obrátit, komu se ozvat.

     Další možností je u srazů s veřejnou registrací nahlédnout do seznamu lidí již zaregistrovaných. Určitě tam bude pár jmen, které vám jsou povědomé. Kontaktujte je. Napište, povídejte si, neřekla bych, že vás někdo odmítne.

     A pokud ano, vězte, že jsou to jen lidé. Mají své rodiny, svá zaměstnání, své problémy. To, že vám někdo napíše, že nemá čas, neznamená, že odmítl vás jako konkrétní osobu. Ale prostě jen to, že nemá čas. Na slušně napsaný vzkaz nebo e-mail určitě nikdo neodpoví hrubě.

2) Páry a další skupinky…

     Myslím, že mnoho párů necítí potřebu jet na srazy se záměrem „akčnit“. Ale zamysleli jste se někdy nad tím, co všechno se můžete dozvědět od párů dalších? Co nové náměty, zážitky, u kterých se zasmějete. Nebo naopak okamžiky, kdy vy sami máte možnost někomu poradit, ukázat, předvést. Jistě, nebude to mít zdaleka takovou hloubku jako u vás doma. Srazy nejsou (většinou) o sexu a intimitě. Nicméně pro věcné a názorné ukázky zde místo je.

     Stejně jako jistě máte pár kamarádů a známých, se kterými já nevím… jezdíte na výlety na kole, chodíte do divadla, nebo hrát bowling, možná byste na BDSM srazu zjistili, že i tam jezdí zajímaví lidé, se kterými stojí za to se čas od času odreagovat.

3) To nejlepší na konec, aneb sama-nesama

     Čím více jsem přemýšlela o dané „problematice“, ačkoliv to vlastně zase až tak za problém nepovažuji, protože lidé, kteří skutečně chtějí, si cestu najdou, a tento text beru spíše jako určitou nabídnutou pomocnou ruku těm méně jistým či nerozhodným… Tím více si říkám, jaké jsem měla štěstí já sama.

     Na můj první skutečně první sraz jsem šla sama. Ale věděla jsem, že později se možná ukáže kamarádka. Ta samá kamarádka, která zavelela „odjezd na Tvrz“ a svým způsobem mi tak otevřela cestu „do země zaslíbené“.

     Nejlepší varianta je v mých očích totiž následující: Určitě máte na internetu nebo ve svém okolí člověka, který ví, že se zajímáte o BDSM, o fetiše, nebo prostě jen rádi experimentujete. Řekněte takovému člověku „Hele, nechceš jet se mnou?“ a domluvte se. Podpora někoho, koho znáte, pro vás bude důležitá, pro něj to jistě bude zážitek stejný jako pro vás a my zase rádi poznáme další jedince otevřené novým možnostem.

     Nebojte se, že by vás kamarád/ka odmítl/a. Prostě si uděláte výlet. Nic tím neriskujete. Nožičky na srazech opravdu nikdo netrhá. Nikdo tam nekouše. Občas zaštěká, ale zpravidla je umlčen poměrně rychle.

Závěrem…

     Odpovědi, které se v anketě objevily, svědčí o vaší potřebě mít s sebou někoho, koho znáte. Nechcete být sami, nechcete jet někam, kde byste sami zůstali. A právě o tom srazy jsou. Vím, že udělat první krok je vždy těžké, ale nebojte se toho. Na další akce prostě už buď nedorazíte, nebo se na ně naopak budete moc těšit a říkat si, že tam vlastně jedete za lidmi. Za těmi samými lidmi, kterých se teď tak trochu bojíte.

     Těším se na osobní setkání…