Měli jsme se sejít přesně tady. Jsem si jistá, nešlo to místo nepoznat. Pořád jsem nervózní, občas kolem někdo projde a oblečení, které mi na dnešek vybral, působí… no, řekněme dost vyzývavě na to, aby si ti chudáci kolemjdoucí mohli myslet, že jsem děvka. Zase na druhou stranu, přece by mě takhle neoblékl, kdyby nevěděl, že je tu bezpečno. Ale proč má tedy zpoždění?

Místo odpovědi ucítím jak mi v dlani zavrní mobil. „Sluší ti to. Teď jdi po vyšlapané cestičce dál do parku, po 50metrech najdeš opuštěnou lavičku. Svlékni se do spodního prádla a oči zavaž šátkem, nezapomněla jsi na něj, že? Pak počkej.“

První reakce je stejná jako vždy. Úsměv, spokojenost, očekávání… Obavy z toho, že v parku na někoho narazím se nevyplní, i lavička jako by na mě čekala. Je opravdu zašitá a kdo o ní neví, nebude ji hledat. I přes to se rozhlížím při každém divném zvuku.

Rychle shodím oblečení, ještě že je teplý podvečer, vlastně to příjemně chladí a dráždí kůži. S vědomím, že mě určitě vidí, když mě za oblečení pochválil, si neodpustím provokativní gesto a trochu upravím krajku na podvazcích. Vysoké botičky, tyhle punčochy, a kontrastně bílá krajka podprsenky i kalhotek – někdo mě tu takhle najít, tak… Ale co když mě někdo opravdu najde? Teprve když si zavazuju oči a usedám polonahá na lavičku, uvědomím si, jak moc se bojím. Při každém zvuku se otáčím, a marně se pokouším poznat, co se kolem mě děje. Je to opravdu nekonečné, tolikrát už sahám po šátku, dokonce se mi zdá, že někdo prošel kolem. Musím se červenat. Takhle mě tu vidět! Jsem opravdu tak zvrhlá, když se mi to líbí? Zabírám se do vlastních myšlenek. Na něj, na to, co tu vlastně dělám, na to jak cítím vlhkost v kalhotkách.

Jeho vůně ho prozradí. :-) Musím se usmát, protože kdyby mi vítr přes nos nepřenesl tu jeho kolínskou, vůbec bych ho neslyšela přijít. Vím, že je někde blizoučko, občas mám dojem, že zaslechnu dech, ucítím teplo dlaně, když se mě skoro dotkne. Asi se zblázním. Vzrušením.

„Hezký večer krásko…“ zašeptá mi do ucha. Ani se neleknu, jen otočím hlavu blíž k němu, ráda bych, aby mě pohladil. Přece ví, jak moc miluji doteky a kontakt vůbec… Odpovědí mi je nesouhlasné zamlaskání. Pomalu sjíždí k mému zápěstí. Ucítím kůži, po chvíli tlak, a je to. Když mou ruku pustí, chci s ní trochu pohnout, abych zjistila, jak moc mám omezen pohyb. Asi mě připoutal k betonové části lavičky.

„Pojď ke mně.“ Otočím se po hlase, ale nechápu. „Za to zaváhání dostaneš slaďounkou odměnu. Tak šup.“ To je typické, pomyslím si v duchu. Nechá mě tápat, místo aby mi řekl, co mám dělat. Ale tak budiž. Zvednu se a… ruka zůstane u lavičky. Musím jí obcházet v předklonu, bradavkami se otírám o opěradlo, až jsem v místech, kde jsem tušila jeho. Ohnutá přes opěradlo lavičky, prsa mi visí uvolněná a naběhlá chladem. Plesk.

Na můj vystrčený zadek dopadne první rána a já intuitivně cuknu a otočím se po původci, ačkoliv vím, že ho neuvidím. „Ty dnes opravdu nejsi poslušná holčička…“ zazní jeho hlas. Baví se dobře, nezlobí se. Ví, že kdybych cítila nespokojenost, radši to přeruším, než abych riskovala nějaký zkrat. Dostávám ale pouta i na druhou ruku a můj předklon je teď dost nestabilní polohou. Hrudníkem opřená o opěradlo, prsa visící před lavičkou, zadeček vyšpulený za ni. Výprask je silnější než obvykle, místy to opravdu dost bolí a mě se chce skoro plakat. Jenže – kdo by odolal, když občas mezi ranami promne můj klín, prstem zajede pod lem kalhotek, poškádlí mě a teprve po mém spokojeném zavrtění nebo vzdechu pokračuje ve vyplácení. Je to nádhera.

Když přestane, skoro mě to mrzí. Sama bych asi prosila o přestávku už pár ran zpět, zadek mě štípe a cítím trochu chlad na visících prsou. Jako by mi četl myšlenky. Cítím ho za sebou, přitiskne se ke mně, položí se, líbá mě za krkem a prsa mi schová do těch obrovských teplých dlaní. Po chvíli se už zase vrtím a cítím se až trapně za to, jak jsem nadržená. „Malá nadržená čubička… No co s tebou?“ zašeptá mi. Usměju se a pokrčím rameny. Jen tak lehce…

Obchází mě, sundává šátek a schová mi hlavu do dlaní. „Když budeš teď šikovná, dostaneš, co chceš.“ A já hned kývu hlavou jako malé dítě.

Uspokojit ho je pro mě radost. Jednak, že to já sama dělám ráda, jednak proto, že ho cítím, že mě hladí ve vlasech, občas mi zvrátí hlavu a podívá se do očí… Líbí se mi vidět ten spokojený výraz, miluju napětí, které prožívá těsně před tím, než musím rychle začít polykat. Ještě hodnou chvíli si s ním hraju, čistím ho jazykem, laskám a dívám se vzhůru jak jen to jde, abych si užila tenhle úsměv, tyhle doteky.

„To by stačilo“ rozhodne rázně a odtáhne se. Následuje uvolnění pout a nasazení tlustého obojku na kterém je dnes i vodítko z měkkého lana. Zmateně se zamračím, a nedůvěřivě ho následuji. Přece mi slíbil, že dostanu, co chci. Tak proč mě teď vláčí zase dál do parku?

Jen pár kroků za lavičkou se mi otevře výhled na rozloženou deku a … proboha...