Sebejistým krokem prošla průchodem starého domu. Byla tu už tolikrát! A pokaždé ji překvapilo, jaké kouzlo v sobě potemnělý prostor skrývá a pokaždé znovu upřela pohled na kované oko nízko v obvodové zdi. Temně se pousmála. Dnes by to snad šlo. Je odolný a stále po ní touží. Jako malý pejsek. Možná by mu mohla pořídit přívěsek s kostičkou, bavila se v duchu.

Také on procházel vlhkou uličkou rád. Jen možná méně jistě. Rozhlížel se kolem sebe a marně potlačoval rostoucí očekávání a vzrušení. Právě v těchto místech obvykle rozvažoval, proč by zrovna on měl podléhat? Jen na malý okamžik se mu mihla hlavou představa, že ji drží pod krkem. Takhle přece nesmí uvažovat! Ale snad by mohl tento prohřešek přiznat. Při představě trestu mu projelo slabinami uspokojení.

Muž vstoupil do dveří malého podkrovního bytu opatrně. Věděl, co má dělat. Jen mu možná prozatím připadalo nevhodné odložit veškeré oblečení a pokleknout na tvrdou dlažbu předsíně. Přivřel oči a čekal, až se objeví. Zavrzání jejího oblíbeného křesla, kočičí pohyb, sotva slyšitelný, nebýt jemného cvakání jehlových podpatků. To vše mu připadalo nevýslovně přitažlivé. Ležérně se opřela o zeď chodbičky a upřela na něj ledově vyzývavý pohled. „Jdeš pozdě.“ A jemu najednou vyschlo v krku.

Od této chvíle už nebyly podstatné jeho pocity. Nepřemýšlel. Nechával se ovládnout její silou. Jistotou, s jakou nakládala s jeho tělem, s jeho reakcemi, s jeho bolestí. A ačkoliv ona zvažovala každý pohyb, nikdy by nepřiznala, jak důležité jsou pro ni jeho oddané pohledy.

Sehnula se k němu a pomalým pohybem utáhla kožený obojek. Kroužky byly umístěny pravidelně nad rameny, pod bradou a vzadu u přezky. Vybrala si jeden z nich a zatáhla. Měřila si ho a odhadovala. Působil trochu nejistě. Dnes to nesmí přehnat. Dlouhými nalakovanými nehty potrápila jeho kůži. Od obojku, přes rameno až k zápěstím, která objala pouty. Zůstával nehybný, nebránil se, ale napětí svalů vypovídalo o prozatímním vzdoru.

Zesílila tlak a nechala ho vstát. Ani podpatky jí nepomohly. Stále byl vyšší. Ale ji to netrápilo. Vedla si ho nahého do vedlejšího pokoje, kde ho nechala stát před svým křeslem. Dotýkala se jeho kůže a užívala si obdivné pohledy mísící se s očekáváním. I ona očekávala hodně, když brala do ruky jezdecký bičík a poprvé ho udeřila.

Reakce zranitelného těla byla tak jasná a čitelná. S neuvěřitelným požitkem sledovala, jak se snaží uhýbat ranám. Na zadku a přední straně stehen mu pomalu vystupovaly horké pruhy a ona se jich lehce dotýkala. Jenže to bylo málo. Pohladila ho a v ruce se jí objevila rákoska. Úzká, štiplavá, ale stále dost rázná. S každým dotekem cítila větší chuť sledovat, jak se kůže pod ranami barví do fialova, napíná se a způsobuje palčivou bolest. Zatnula do něj nehty a jeho zadržovaný vzdech jako by ji zamrazil.

Posadila se a snažila se působit stále stejně klidně. Sledovala ještě chvíli zbičovaná stehna. V kontrastu s jeho vzrušením to byl pohled pro bohy. Ale ona toužila oddálit cokoliv dalšího. Pokynula prstem, aby poklekl před ní a špičkou boty mu zvrátila hlavu. Klečel před ní bezmocný a přitom z něj sálala síla a výjimečnost. Odkopla lodičky a přejela mu palcem nohy po rtech.

Přes tenkou látku punčoch bylo cítit jen teplo. Poddajnost. A vlhko, když pootevřel ústa a začal jí líbat nohy. Laskal ji a dráždil. Ne doteky, ale svou pozicí. Usadila se hlouběji do křesla a přivřela oči. Potřebovala se uklidnit a rozvážit, jak bude pokračovat. Ubránit se však uspokojení z pocitu moci nad druhou osobou bylo téměř nemožné.

Teď. Teď je ta správná chvíle, křičelo vše v ní. Oddálila chodidla od jeho obličeje a důrazně do něj strčila. Muž s rukama za zády se svalil na bok a zůstal ležet. Uvědomila si, že musí nejdříve rychle ruce přepoutat za hlavu. Tak je to správně. Leží na zádech, sleduje ji, je vzrušený. Očekává její tíhu na svém těle. Ale dnes se po něm nechce projít. Obkročmo se postaví nad jeho obličej a chvíli ho nechá se dívat. Je to ona, kdo teď klečí, kolena široce od sebe, mezi stehny jeho zarudlé tváře.

Snažil se uhnout, ale nedovolila mu to. Přisedla na vzpínajícího se muže a nechala ho chvíli se dusit. Povolila. Lapal po dechu. A právě v tom okamžiku došlo ke zlomu. Muž plně pocítil svou bezmocnost. Najednou jeho tělo podlehlo a reagovalo beze vzdoru. Ona rozhodovala, kdy smí jazykem laskat krajku jejích kalhotek. Ona rozhodovala o tom, kolik bude mít vzduchu. A on přijímal. Snažil se, tolik se snažil nevdechovat její vůni. Potlačit potupný výstřik semene, který způsobil pouhý fakt, že je jejím otrokem.

Pousmála se. Ještě chvíli nad ním klečela a nechala ho, aby ji laskal. Pomalu přenesla váhu na jedno koleno a svezla se na koberec vedle něj. Hladila ho, dívala se mu do očí a ptala se sama sebe, proč jsou tak šťastní? Uvolnila pouta. Chvíli trvalo, než se uklidnil, ale ona nespěchala. Sama se cítila vyčerpaná a rozrušená.

„V kuchyni je nádobí. Umyj ho, a ukliď tu lépe než minule,“ zakončila setkání se smíchem. Hodnou chvíli smutně sledoval kliku, zda se nevrátí. Dutá ozvěna zabouchnutých domovních dveří byla nejkrutější ranou toho odpoledne.