Tento text není a ani nebude na titulce, protože si to jeho autorka nepřeje. Stejně tak si nepřeje zveřejnit svou identitu. Je to její příběh, povídka, a já to plně respektuji. A i když je zde v poslední době pár textů na podobné téma, rozhodl jsem se jej uvést již nyní, protože tento text je velmi silný a silně na mne také zapůsobil.

-------------------------------------------------------------------------------------

„Opravdu chceš být mojí subinkou? I když to někdy bude hodně bolet a bude to hodně nepříjemné? Rozmysli se dobře, protože v případě, že budeš souhlasit, už je dnešní večer jen a pouze v mých rukou a budeš tím muset projít až do konce.“

Ať se snažím zvažovat všechna pro a proti, jak se snažím, nemůžu se na nic soustředit. V hlavě mám dokonale čisto. Zato celé moje tělo je vyburcováno na nejvyšší stupeň. Doufám, že nezpozoroval, jak se celá chvěji vzrušením a že ačkoli je mi zima, po těle mi vyskakují kapičky potu. Jsme ve sklepě, já klečím zády do místnosti, kolem nás jsou o zdi opřeny různé žebříky, ve výklenku za jedním z nich hoří svíčka… Tedy, tohle je opravdu stylové, přesně dle mého vkusu, napadá mne!

„Mám otázku. Nechtěla bych, aby došlo k trvalému poškození mého zdraví, a nepřeji si krvavé metody. Je možné mi toto splnit?“

Zasmál se a odpovídá: „Vidím, že jsi chytrá holka. Jak jsme se domluvili už dříve – máš můj slib, že k ničemu takovému nedojde.“

Po chvíli čekání se ptá: „Jaká je tedy tvá odpověď?“

„Ano,“ vydechnu.

„Dobrá tedy. Zvedni se a pojď ke mně. Postav se čelem k tomuhle žebříku.“

Zatímco mi k němu řetězy připoutává ruce a nohy, pokračuje: „Jak jsem říkal, neuznávám stopku. Subinka to pro svého pána musí vydržet. Pakliže by chtěla mít moc si svoje příkoří zastavit, když se jí to přestane líbit, není to pro mne subinka na 24/7, protože svému pánovi není zcela oddána… Jaký že jsi to dostala trest?“

„Deset na zadek,“ poslušně odpovídám.

Svého nového Pána, co do síly v ruce, zatím moc neznám, ale jsem docela klidná. Na zadek už jsem nějakých pár ran dostala a dle dohody trest bude vykonán mými vlastními důtkami, které na rozdíl od Pána znám dobře.

„Máš před sebou svíčku. Chci, abys každou ránu počítala nahlas, a než tě odváži od toho žebříku, svíčka nesmí zhasnout. Ještě si můžeš vybrat, zda ti mám zavázat oči, anebo se chceš koukat.“

„Páska je zbytečná, stejně se nikdy nedívám,“ odpovím na jeho otázku.

Začíná s trestem. Jedna rána, dvě, tři… Sice jsem čekala, že bude trochu mírnější, ale dá se to vydržet. Poctivě počítám. Deset. Konec. Zvládla jsem trest, to jsem zvědavá, co přijde dál. Čekám, že ke mně každou chvíli přistoupí a pustí mě… Místo toho mi přiletí další rána, tentokrát směrovaná mezi nohy. Juj, docela to zabolelo! A ještě jedna. A další.

„Nee,“ zakřičím.

„Prosím?“ z tónu jeho hlasu poznám, že s mým chováním není vůbec spokojen.

„Ne, prosím. To bolí,“ řeknu tónem o dost mírnějším.

„Ne co?“ ptá se trochu smířlivějším hlasem.

„Ne, pane,“ špitnu.

„No, takhle to mělo být hned. Příště to nebudu opakovat a rovnou tě potrestám. A nemůžeš hned od začátku prosit, ať přestanu. Vždyť jsme ještě ani pořádně nezačali. Šetři si to.“

V tomto okamžiku se mě začíná zmocňovat panika. Vydržím to? Co jsem provedla, že musím trpět? Dle pokynu se však snažím příkoří vydržet. Rány přes rozkrok vůbec nejsou příjemné, hodně to bolí, ale pro svého Pána se snažím... Otevřu oči a spatřím svíčku. Veškerou svou sílu a pozornost koncentruji na ni, abych ji hlubokými výdechy a nádechy ještě nesfoukla – už takhle na tom nejsem nejlíp a ještě si to všechno zhoršovat! Svíčka je moje záchrana. Výprask přes svá nejcitlivější místa jsem ustála...

Pán ke mně zezadu přistoupí a nejdříve zadní části obou dolních končetin, poté přední části obou horních končetin mi „oťuká“ jakýmsi nástrojem. Odhaduji, že je ve tvaru tyče, do půl metru dlouhé, nic moc pružné. Rány dopadají odhadem dvě za sekundu, a jak se později ukáže, ještě asi dva týdny nechávají rovnoběžné stopy ve formě modřin. Po tomto jsou mi ruce a nohy uvolněny. Konečně, pomyslím si…

Jenže má domněnka se záhy ukazuje jako mylná.

„Pojď sem,“ zve mě ke druhému žebříku, „a otoč se zády.“

Už nemám nejmenší chuť s ním laškovat, a tak bez řečí poslechnu jeho výzvu. Začíná mi řetězy již známým způsobem spoutávat nohy a ruce, přidá k tomu i přichycení pasu a přitom si pro sebe říká:

„Každý si myslí, jak se my, dominanti, máme, ale skutečnost je taková, že zatímco já se snažím, subinka si tu klidně stojí a nic nedělá. Ale popravdě měnit bych to s váma nechtěl.“

Stojím a neříkám ani slovo. Vlastně jsem ráda, že mám chvíli klid.

„A teď ti pro změnu zakryju oči. Co já vím, jestli nepodvádíš?“ s těmito slovy mi přes oči umisťuje papírovou škrabošku, kterou jsme jako děti nosily na karneval.

„No, ty máš teda ránu!“ řekne posměšně.

Vědoma si, že v tuto chvíli je jeho cílem mě zesměšnit, na tuto poznámku nijak nereaguji; je to příliš průhledné.

„Copak bys řekla na vosk?“ zazní otázka, spíš řečnická.

Jako poslušná subinka jsem zticha, připravena přijímat, co na mě Pán uchystal. Navíc nemám potřebu se vyjadřovat, zvláště, když se to ode mne ani příliš neočekává.

Čekám. Na hruď a na bříško dopadají první kapky. Vosk mám ráda, dokonce docela dost ráda, a tak si vychutnávám konečně něco pro mé tělo příjemnějšího. Ve sklepě je stále stejná teplota, ale mně začíná být dobře; jako by teplota z každé kapičky pronikala hlouběji a hlouběji do mého těla. Trochu se uvolním. „Jen aby se nestrefil na bradavky,“ proletí mi myslí. Na ně jsem totiž obzvláště citlivá, horkým voskem by to jistě bolelo… Jako by mi četl myšlenky! Zprudka otevřu oči, ale mám před nimi papír. Chce se mi křičet, chci poprosit o milost, ale neudělám to. Pán mi to přece zakázal!

Po chvilce usuzuje, že vosku již bylo dost, a záhy mi sundává i pásku z očí. Zamžourám a tu v jeho rukou spatřím černé kolíčky. Stav uvolnění mě opouští a střídá ho hrůza.

„To ne,“ uklouzne mi.

Pousměje se. Dělá, že mou poznámku neslyšel, ale očividně je potěšen. Zřejmě si po předchozí, nepříliš velké reakci, zase přijde na své.

„Koukni, jak nádherný Pepíky jsem sehnal. No, nejsou to krásná prasátka?“

Pomyslím si, že rozhodně ne. Ať je to cokoliv, prase nebo pes nebo slepice, každopádně je to kolíček a před tím mám já velký respekt. Neumím si vůbec představit, že ho vydržím na svých bradavkách… Během chvilky už si nic představovat nemusím, protože myšlenka se stává skutečností. Není to příjemné a já poprvé skutečně zápasím s řetězy. Ta chladná odporná pouta mě vždy pustí jen na několik centimetrů, ale dál ne. Udělala bych všechno pro to, abych se jich zbavila.

„Pane, prosím, já to nevydržím, to strašně bolí.“

Na jeho tváři spatřím mně již známý letmý úsměv: „Tak já ti je sundám. Ale počítej s tím, že bezprostředně potom se bradavka prokrví a chvíli to bude nepříjemné. Jsi připravená?“

Najednou se začnu bát. Má to být ještě horší, než je to teď? Strach je silnější než já, a tak zavrtím hlavou. Chvíli počká a zeptá se znovu. Ani teď ještě nemám dost odvahy. Pán mi, jako by mi mé utrpení chtěl zlehčit, oznámí, že čím déle budou bradavky v sevření kolíčků, tím více to pak bude bolet. Konečně se tedy odhodlávám, přikývnu a zavírám oči. Čekám, že přijde a kolík sundá, ale namísto toho se rozpřáhne důtkami a prase „sešlehne“. Krom bolesti cítím, jak se mi po prsu rozlévá pramínek tepla. Ale vtom zase vnímám, jak na bradavku dopadají kapičky něčeho chladnějšího… Otevřu oči. Z bradavky teče malý pramínek krve. Ránu potom můj Pán dezinfikuje lihem v rozprašovači. A toto mě čeká ještě jednou.

„Připravena?“

Naprosto odevzdaně přikývnu. Druhý kolíček se podaří odstranit bez jakýchkoli následků, to ovšem nic nemění na mém psychickém rozpoložení: slíbil, že se obejdeme bez krve. Toto je přece krev! Neudělal to schválně, tím jsem si jistá, ale nemohu se ubránit zklamání…

V tomto okamžiku je mi jedno, co se děje, čas se zastavuje. Pán mi opětovně nasazuje masku, nemám ponětí, co chystá.

„Říkal jsem ti, že máš být úplně holá jako miminko, nechci vidět žádný chlup. Zkontroluji, jak jsi svůj úkol splnila, a pokud nesplnila, vytrhám ti je, každý zvlášť pinzetou.“

S těmito slovy na svém bříšku ucítím plamen. „Jak to jen udělal?“ napadne mě. Po chvilce ucítím zvláštní pach, jakoby něco spáleného, já jsem ovšem v pořádku.

„Už víš, proč jsem trval na tom, aby líh byl v rozprašovači? Taky to cítíš? Jako bychom tu opékali masíčko…“ padá jedna otázka za druhou.

Došlo mi to! Cítím se pokořena. Já se tolik snažila jeho přání splnit, ale některé chloupky prostě zůstaly. Nebyl to záměr a já se cítím ponížena i tím, jakým způsobem si to pán ověřuje, nehledě na pálivou bolest, kterou jeho metoda způsobuje. Nezůstává pouze u bříška, ale projede celou plochu přední a posléze i zadní části mého těla. Když se dostane do okolí análu, jsem již na své hranici.

„Pane, prosím, já už nemůžu. Už to nevydržím. Prosím. Prosím, přestaňte…“ žadoním.

Po chvíli slibuji: „Pane, slibuji, že se hned ráno zabalím a odjedu. Myslím to upřímně, ale tohle už vážně moc bolí.“

Nic, žádná odpověď, žádná reakce. Plamen ještě párkrát dopadne na mé tělo. Konečně je konec…

Ticho prolomí jeho mírný hlas: „Ale, subinko, umíš si představit, jak by tě to bolelo, kdybych je zrovna tam trhal pinzetou? A víš, jak dlouho by to trvalo?“

V tu chvíli jsem přesvědčena jeho argumenty a sama pro sebe si pomyslím, že má vlastně pravdu. Prokázal mi službu, když to udělal, sice bolestivě - sama však vím, že i pinzetu bych pořádně pocítila - ale zato rychle.

„Děkuji,“ pravím tiše.

Zbývá poslední žebřík. Ten však již nestojí opřen o zeď, nýbrž je jedním koncem umístěn ve výklenku cca jeden metr nad zemí, s podlahou svírá úhel asi třiceti stupňů. Jsem vybídnuta, ať si na něj zhruba uprostřed sednu, a s mírně pokrčenýma nohama jsem opět připoutána. Na pysky mi umístí krokodýlky. Tato oblast je velmi citlivá, ovládnu se však a nevydám jakoukoli hlasitou reakci. Pán si sedne naproti mně na židli, ruce opřené o její opěradlo a začne si se mnou povídat:

„To, co ti teď provedu, je hodně nepříjemné. Asi nejvíc z toho, co tady dneska zažiješ. Aspoň pro většinu subinek to tak je. Ale já ti věřím. Vydržíš to.“

A s tím do mě pustí elektrický proud... Nikdy jsem to nezažila, je to tak hnusné, ošklivé, bolí to. Je to všechno, nazvala bych to jakkoli, jen ne pouhým výrazem „nepříjemné“. Neovládám se, křičím. Křičím se všech sil. Přestane. Ovšem, jen co se nadechnu, znova! Někdy do mě proud pouští pouhou chvilku, jindy mě nechá se v tom „plácat“. Z pozice na židli sleduje mé reakce. Po nekonečné době, po nekonečném mučení mi řekne, že to ještě musím vydržet bez křiku. Jsem otupělá, a protože jsem si vědoma, že on mě jen tak nepustí, jsem schopna udělat cokoli, jen aby už to skončilo. Zatnu se, ale přece jen se ještě ozvu. Podruhé to také není úplně ono, podaří se až napotřetí. Pán si všimne, že jsem to vydržela jen díky tomu, že veškerou energii, kterou bych uvolnila křikem, jsem převedla do pevného zavření očí.

„A ještě poslední úkol pro tebe mám,“ řekne vážně, „chci, aby ses mi přitom dívala do očí.“

Vynakládám všechnu sílu do toho, abych se ovládla nekřičet a přitom udržet oči otevřené. V očích zřejmě nachází to, co chce, neboť stačí jeden jediný pokus…

Přistupuje ke mně a svorky přemisťuje na bradavky. Zachvacuje mě panika, zachvacuje mě beznaděj. Vím, jak mi elektřina právě teď byla nepříjemná, navíc nemám ráda cokoli na svých bradavkách. Pouští. Je to nepříjemné. Vydávám jakýsi zvuk provázející mou bolest, snažím se však už tolik nekřičet, protože on i já jsme viděli, že to jde bez jakýchkoli zvukových doprovodů. Znovu a znovu…

Pousměje se: „Asi toho pouštím málo, že to tak dobře snášíš.“

Zavrtím hlavou. V tu chvíli ale nejsem schopná přijít na to, zda příště budu křičet více, stejně, nebo méně. Nechávám tomu volný průběh, jsem naprosto odevzdaná, všechno už je mi jedno. Můj Pán zřejmě tuší, kam mě dostal, a tak se dá do vysvětlování:

„Předtím šla elektřina přes sliznici, a tak jsi to cítila daleko intenzivněji než toto. Baví mě si se subinkami pohrávat, každá čeká, že to bude ještě horší, vystupňované, ale ukáže se, že to tak zlé jako na pičce není.“

Pouští mě ze žebříku.

„Teď tě čeká poslední úkol. Ten prověří, zda subinka skutečně jsi, anebo si na ni jen hraješ. Lehni si tady, roztáhni nohy a já ti dám dvacet tvýma důtkama.“

Trochu se mi uleví: po tom všem, čím jsem dnešní večer prošla, mi mé vlastní prověřené důtky nepřipadají jako největší zlo. Lehnu si a splním jeho příkaz. Padne jedna rána, hodně to bolí.

„Jedna,“ počítám.

Padne druhá, větší.

„Dva.“

Padne další, ještě větší. Tato je již na hranici mé únosnosti, z očí mi tečou slzy.

„Tři.“

Začnu plakat. Ještě sedmnáct, ještě intenzivnějších… to nemůžu vydržet! Chci být jeho subinkou, zasloužím si to. Při pomyšlení, co mě však čeká, mi vůbec není lehko. Nohy se stahují, já je však chci roztáhnout. Pro sebe, pro něho. Pláču. Jsem na dně. Tolik chci dát těch sedmnáct, cíl je už na dosah. Mé tělo už však nechce žádnou bolest…

„No tak. Přece to teď nevzdáš. Byla jsi tolik statečná. Roztáhni ty nohy,“ řekne mírně.

Podaří se mi to a dostanu další ránu o maličko slabší než tu předchozí. Nějakým zázrakem se mu podaří dát mi šest ran docela rychle po sobě. Zbývá posledních deset. Už nemůžu, jsem vyčerpaná, jsem zhroucená, propadám usedavému pláči…

Po každé ráně doslova několik minut pláču, kvílím. Snažím se to dokončit, snaží se ze všech sil i můj Pán… Vím, že rány nedosahují zdaleka intenzity té první. Nevím, co se děje, ale já už nejsem schopná ničeho. Snad jsem to ani nebyla já, která tam celou dobu byla přítomna a s níž si můj protějšek celou dobu hrál…

Ze sklepa lezu po čtyřech, nahá, s lodičkami v ruce. Několik desítek minut pak sprchou smývám nejen prach od uhlí, ale veškerou špínu, která na mě v životě ulpěla…