Ti, co umí polsky, nebo si alespoň byli schopni přečíst text v polštině a jakž takž si jej přeložit, již obsah reportáže Male Gosii znají. Je ale spousta takových, co se dívá na polská písmenka skoro jako na azbuku, a pro ty nám náš milý Torm (mimochodem dobře ovládající i již zmíněnou azbuku:-) ) připravil volný překlad tohoto textu a jistě byste si jej neměli nechat ujít.

-------------------------------------------------------------------------------

O tom, jak jsme vyhrály v Čechách a projely to v Polsku

• Hele, miláčku, ve Varšavě se chystá fetiš mejdan na bdsmácké téma. Vydáme se tam?
• A kdy to je? Kuřátko, to je příští týden po akci v Čechách. Myslíš, že se nám tam bude chtít?
• Pojeďme, už jen z čisté zvědavosti. Porovnáme podmínky u nich a tady, co vím, je to první takováhle akce. Chci to vidět.

Informace o plánované Fetiš-o-mánii mne zaskočila. Už dva měsíce jsme se s Olou společně chystaly na velikou, výjezdní akci za naši jižní hranici a nenapadlo by mne, že se u nás někdo pokusí něco podobného zorganizovat. Když jsme se před dvěma léty pokoušely navázat reálný kontakt s naší bdsm scénou, narazily jsme na totální informační blokádu. Neaktuální mailové adresy, nefunkční stránky, fóra a chaty plné virtuálních erotomanů. A najednou takovéhle překvapení... Nevypadalo to špatně. Velký prostor, přijatelné vstupné, povinný dreskód, naplánovaná vystoupení... Plna očekávání posílám peníze na udané konto a ostřím si brk na srovnávací analýzu.

Na akci v Čechách jsme se zaregistrovaly s měsíční rezervou. I zde mělo jít o první akci v takovémto měřítku. Pronajatý penzión s kapacitou skoro sto lidí, který budeme mít k dispozici po celé tři dny a v něm jak známí, tak neznámí lidé, které spojují vlastně jen netradiční záliby - to je velká výzva organizátorům. Naši přátelé zatím organizovali spíše komornější srazy, na největším z nich (z těch, kterých jsme se zúčastnily) bylo kolem třicíti lidí. S napětím jsme na internetovém rezervačním seznamu sledovaly, jak se ze dne na den rozrůstá, aby den před výjezdem dosáhl sedmdesáti osob.

V pátek ráno jsme se narychlo nalíčily, učesaly, sbalily si oblečení a hračky do kufru a vzhůru na cestu. Asi nepřekvapí, když napíšu, že cesta přes celé Polsko je cestou útrap. Z Varšavy do Čenstochové to ještě jakž takž jde, ale Slezsko je prostě tragédie. Na hromadě objížděk, opravovaných úseků a semaforů jsme zabily dvě hodiny a na hranice KRNAPu - Krkonošského národního parku - jsme dorazily akorát se západem slunce. Z myšlenky na očekávanou pětikilometrou jízdu potmě lesy se nám udělalo trochu špatně, ale s telefonickou pomocí hotelového personálu, směrovek a vlastního nosu jsme se úspěšně dobraly do cíle. Z auta jsme vystoupily přímo pod úžasné hvězdnaté nebe, přímo v samotném srdci Krkonoš.

Místo již bylo plné lidí. Naši přátelé z organizačního výboru vítali nově příchozí, přidělovali pokoje, vydávali lístky na oběd na další dny a poskytovali potřebné instrukce. Ochutnaly jsme koláče, osvěžily jsme se po cestě, převlékly se a sešli jsme dolů.

Celý prostor v přízemí hotelu byl rozdělený na dvě části - jídelnu s barem a švédským stolem a "rekreační" prostor. V této druhé části probíhal hlavní společenský život s "hrou a zábavou", typickými pro atmosféru celé akce. Přibývalo stále více hostí a ti, kteří dorazili později, se objevovali v nových kostýmech. S postupujícími hodinami se objevovalo čím dál, tím více latexu, lacku, korsetů a vysokých podpatků. Jak už je na takovýchto akcích běžné, objevilo se i pár transek. Vrcholem celého večera pak byla ukázka závěsu, předvedená mistrem Leonem.

Sobota náš přivítala krásným sluníčkem a neobvyklým rozhledem na panoráma snad celých Krkonoš. Spousta účastníků se tak hned po snídani vydala i se svými hračkami před hotel. Je jasné, že při takovémto počtu účastníků se dění odehrávalo ve skupinkách - na jednom místě někdo zkoušel techniku ovládání biče, jinde se paní v pěkném blýskavém úboru zabývala svým otrokem, jinde si zkoušeli přivezené či vypůjčené vybavení. Kdo měl zájem, přihlížel či radil, to vše v příjemné atmosféře plné humoru a pochopení.

Na odpoledne byla naplánována jedna společná akce. Tou se ukázaly... závody antropomorfních koní. Dvojice zájemců (kůň a majitel) se mohly účastnit soutěže, ostatní fandili, případně sázeli na své favority. Závod byl připraven zcela profesionálně - na překážkový parkur byly nainstalovány opravdové branky a překážky, na regulérnost dohlížela dvojice rozhodčích, fungovala časomíra a před soutěží proběhla i prezentace koní pro veřejnost. Jako druhá disciplína byly klusácké závody - tažení sulky spolu s jezdcem na vzdálenost zhruba 400 metrů. Součet výsledků z obou soutěží pak určil celkového vítěze závodu.

Na závody se přihlásilo pět dvojic. Soutěž získala mezinárodní rámec, když se ukázalo, že kromě tří párů z Čech, se účastní i dvojice z Polska a Rakouska. Já jsem narazila na malý problém s tím, že veškeré boty, které jsem měla s sebou, byly na vysokém podpatku a hrozily zlomeninami na trávě, případně podvrtnutími na asfaltu. Naštěstí mi jeden z přátel mohl půjčit svoje sportovní boty a já se mohla závodu zúčastnit v úboru sice méně reprezentativním, ale zato bezpečnějším.

Prvotním záměrem naší účasti v soutěži bylo "just for fun", ale když se ukázalo, že po prvním kole parkuru máme druhý nejlepší čas, probudil se v "paní kočí" soutěživý duch. V jeho důsledku jsme se po ukončení parkuru dostaly do čela soutěže a v klusácké soutěži jsme protivníkům nedaly šanci - zakončily jsme ji s aplausem našich fanoušků i náhodně přihlížejících turistů. Nepříjemným momentem celé soutěže bylo jedině zranění našeho rakouského přítele, který si poměrně ošklivě poranil během parkuru kolenní vazy a musel nakonec vyhledat lékaře.

Večer uplynul v příjemné atmosféře s ukázkami, nabídkou vybavení, zkoušení hraček vlastních i cizích, popíjení piva a seznamování se s novými tvářemi. Druhý den ráno jsme odjížděly se smutkem a nedohraností - část českých přátel na akci zůstávala až do pondělka.

Bez nehod jsme dorazily domů, zapnuly jsme počítač a začetly se do pošty. Přečetly jsme si zprávu o odvolání Fetiš-o-mánie. Organizátor v mailu psal, že "čas bohužel upravil reálie a bohužel se nám nepodařilo dát dohromady dříve deklarované množství účastníků" a také "nedá se spoléhat na řečičky erotomanů, kteří mají svaly kolem huby, ale když dojde na věc, je jim zatěžko vylézt z domu od maminy". Udělalo se mi smutno... pokolikáté už. A říkám si, jak je fajn, že máme přátele v Čechách, "jen" 600 kilometrů daleko. A chce se mi říct to, co říká Jan Dítě u Menzla:

"Tady mají dobrý pivo, sem budu chodit."