Když jsem vyšla z lesa na mýtinu, všimla jsem si, že ještě zdaleka není taková tma. Slunce již sice zapadlo, ale obloha byla ještě světle modrá. Nechtěla jsem to vzdát. Nechtěla jsem podlehnout pocitu, že jsem zabloudila. Přemýšlela jsem, kudy půjdu dál. Dala jsem se rovně přes paseku, která byla vytvořená uměle, člověkem. Musí tedy někde poblíž být civilizace. Neskutečné! Já, člověk plánující, rozvážný a rozumný, který se vyzná v mapě, prostě zabloudí. Kdoví na co jsem myslela....

Šla jsem asi další hodinu. Smrákalo se. Bylo zapotřebí sehnat dřevo na oheň a celou noc jej udržovat. Dravá zvěř je vždy připravena lovit a ukojit hlad. Když jsem vše udělala, sedla jsem si k ohništi a opřela hlavu o strom. Uspávala mne únava a teplo. Nutila jsem se být vzhůru. Být připravena. Není možné usnout v divočině. Les vydával různé zvuky. Ozývalo se i vytí vlků. Nůž jsem měla připravený vedle sebe. Jediná zbraň jakou mám. Ocelové ostří. Nesmím usnout...nesmím....

    Tmou se mihl stín. Pak další. Vlci. Jeden z nich zavyl, aby svolal další...Z plamenů na ohništi zbyly jen řeřavé uhlíky....Chvatně sahám po noži. Hledám klacek. Snažím se rozdělat znovu oheň. Ale smečka se pohybuje kolem mne blíž a blíž. Není čas. Křičím na ně. "Vy bestie, vy hladový mrchy! Táhněte ke všem čertům!" Oháním se klackem. Oni vrčí a pomalu se přibližují. A pak se ozve nocí výstřel. Ve tmě vidím obrys mužské postavy. Přichází blíž. Bere mne za loket. "Pojď!" Přikazuje. Jdu. Je to jediná záchrana.

    Nevím, kolik jsme ušli metrů, nebo kilometrů. Přede mnou se objevil srub s chabě osvětleným oknem. Asi petrolejkou. Vcházíme dovnitř. Prostor je nevelký. Vévodí mu krb. V rohu je pryčna, na ni kožešiny. Uprostřed stůl a židle, které byly stlučeny z kmenů mladých stromků. Na stěně visely lovecké potřeby. Nože, puška, provazy. Hned vedle si muž pověsil krátký kožený kabát. "Přilož do krbu". Řekl. Ještě jsem se třásla, ale uposlechla jsem ho. Po očku mě sledoval. Měl velmi bystré a všímavé oči. Byl normálně urostlý, ani hubený, ani tlustý. Obličej mu rámovaly vousy a na očích měl brýle. Zaujaly mne jeho ruce. Měly tvar čtverce, nebyly však robustní a hrubé. Vyzařovaly jistou ušlechtilost. Prsty štíhlejší, s vystupujícími klouby a nevelkými nehtovými lůžky. Bříška prstů byla plná. Prozrazovala smyslnost.

    Vzal odněkud z tmavého rohu láhev s whisky. "Napij se a sedni si ke krbu." Řekl. Jeho příkazy byly strohé, tiché. Za hlasem jsem podvědomě cítila bohatost mysli, kterou si zatím nechával pro sebe. Nemohla jsem se ubránit touze, aby na mne sáhl. Aby na mne promluvil trochu více. Chtěla jsem slyšet jeho melodický hluboký hlas znovu a znovu. Bylo to jako broukání mého vlastního nitra. Jako ozvěna mého snu. Seděla jsem tedy u krbu, velmi unavená a nechávala se zahřívat zevnitř dobrým mokem. Věděla jsem, že mne pozoruje. Pulzoval mnou neklid. Chtěla jsem se ho dotknout. Nasát zblízka jeho vůni, kterou jsem cítila celou tu dobu, co mne vedl ke srubu. I tady. Sálala z něj. Příjemná vůně kůže. Mírně nasládlá, smíchaná s kouřem a vzduchem.

    Přemýšlím, jak utnout prostor mezi námi, jak mu dát najevo, že po něm toužím. On jen seděl, pil whisky a občas se na mne po očku podíval. Neklidně jsem vstala. "Nemáš hlad?" Optal se. Zavrtěla jsem hlavou, šťastná, že na mě mluví, že na mne hledí. Vím, že cítí mé rozpaky i váhání. Dává mi čas a prostor, abych si byla opravdu jistá tím co chci. I on si chce být jistý. Je to pro něj snažší.

    "Máte tu vodu?" Zeptala jsem se. "Vodou tu šetřím." Odpověděl. "Chodím pro ni daleko. Chceš napít?" Je mi náhle trapně. "Chtěla jsem se jen opláchnout." Odpovídám. "Ale když je voda vzácná...i žízeň mám...." On popošel ke svému kabátu, našel kožený vak a pozvolna se ke mně přibližoval. Nevěděla jsem, co chce udělat. Byl již u mne. Dotýkal se svou košilí mých prsů a díval se mi do očí. "Otevři ústa a napij se." Nakláněl vak k mým ústům a tak nezbylo, než je otevřít. Voda mi stékala i jinde než kam měla. Nabral trošku do dlaně a otíral mi tvář.

    Srdce mi bušilo. Nejraději bych se svezla na zem k jeho nohám. Jenže, třeba by se mu to nelíbilo. Kdo ví, co má rád. Chová se sice dominantně, ale.....

    Pak vzal vak s vodou a zase jej šel pověsit na své místo. Sedl si znovu na svou židli, obrácenou ke krbu a natáhl nohy. Stála jsem pořád na témže místě, uprostřed místnosti a nemohla se pohnout. Bylo nad slunce jasné, že čeká, až mu dám sama znamení. Jeho chování nebyl nezájem. Jeho chování byla tichá a silná výzva. On se přece nesníží k tomu, aby mě tady znásilňoval a nechal se ovládat svými pudy. On má všechno pod kontrolou. Jen já se tu chvěji jako osika a toužím, aby se v něm probudil dravec. Probudím v něm dravce!

    Nesmělými krůčky se blížím ke své židli. Přisunu ji blíž k němu. "Je mi zima." Odůvodňuji své konání. Usměje se a nic neřekne. Ani se nepohne. Mé džíny ani svetr nejsou příliš sexy. Nevím, jak vypadám po celém dni v divočině. Zda jsem schopna jej čím svést.... "Zahřeješ mne?"Ptám se zcela jasně a bezelstně. "Pojď blíž." Odpoví. Jdu ještě blíž. Sedím k němu tak blízko, že jej tisknu svým stehnem i ramenem. Pokládám mu hlavu na rameno. Cítím tu vůni. A cítím měkkost flanelové košile. Třu se mu hlavou o jeho rameno a tvář. Chvíli sedí nehnutý a pak odloží sklenku s whisky. Vstane a vezme ze zadu mou hlavu do dlaní. Masíruje mi krk a dělá si s mou hlavou co chce. Jsem jako loutka. Každé uvolnění v jeho dlaních je rozkoš. Snažím se mu v tom reji políbit ruku...

    Hraje si se mnou, rukama zajíždí pod svetr. Sténám vlnami vzrušení. Cítím jeho silné paže, které mne ovládají a jsem blažená. Jsou teplé. Blahodárné. Jsem mu vděčná. Oplácím mu něhou a polibky. Otáčím na něj hlavu. Už to nevydržím, vstanu a začnu ho líbat do vlasů, na tváře. Užívám si jej. Pochopil, že teď chci být aktivní. Nechal ruce podél těla a nechal se hýčkat. Třela jsem se o něj celým tělem jako čubka. Hladila jej a líbala. Plnila jsem své smysly jeho vůní, teplem, vším, co měl na sobě. Věnovala jsem se jeho ztuhlému poklopci. Ale odehnal mě. Vzal mne za vlasy a přitáhl si mne k sobě. Stiskl mne za krkem a ze mne se stala bezmocná oběť. Držel mne na místě, na kterém silnější pokořuje slabšího. Samec samici. Byla jsem připravená k páření jako lvice.

    Opět čekal, až mu dám neklamně najevo, že jej pouštím blíž. Až na svou kůži. Nesvlékal mě. Nebyl nedočkavý. Nechal mě, abych sama svlékla to, co ukrývalo horkou touhu po jeho dotycích. Stála jsem před ním nahá a pokorná. Nyní jsem byla já tichou výzvou. Chvíli se na mne díval. Pak mne chytl opět za vlasy a políbil na krční tepnu. V ten moment bych s radostí zemřela v jeho spárech. Dával mi najevo svou sílu i hlad. Jeho ruce hledaly každou chvíli jiný bod na mém těle. Očima pak sledoval jak se pod jeho doteky prohýbám nebo kroutím, jak jsem vláčná a nebo zase napnutá. Připadala jsem si jako hudební nástroj v rukách mistra. Vzrušení obou byl důkaz dobré skladby.

    Najednou všeho nechal a řekl: "stůj, nikam nechoď." Čekala jsem pokorně až ke mne zase přijde. Připravená na všechno dobré, co z jeho rukou vzejde. V krátkém okamžiku byl zpět. Slyšela jsem, že něco hodil na postel. "Lehni si." Přikázal mi svým melodickým hlasem.

    Lehla jsem si. Nejistota toho, co se bude dít mne neskutečně rozpalovala....ovládala jsem se však. Protože jinak bych musela vystřelit z lůžka jako šíp a líbat jej a líbat nebo křičet....Bylo potřeba mne svázat. Věděl to. Věděl co ve mne narůstá a co mnou cloumá. Rychle mi svázal ruce za hlavou a volné konce přivázal k posteli. Bylo to šílené...i když jsem věděla, že mi neublíží. I když jsem věděla, že chce mou rozkoš. Nejdřív mne vzrušoval. Svýma rukama mi šahal na místa, která reagovala. Která mu šla v odezvu.

    Když jsem byla jako loďka, kterou už bouře potápí, náhle přestal a položil mi ruku na břicho. Začala jsem opět zvolna dýchat. Nabírala jsem síly k další bouři v jeho režii. Jeho ruce mi působily bolest i slast. Mačkaly mne a hnětly. Zasouvaly se do otvorů. Hladily mi tváře. Až jsem se v těch rukách nadobro ztratila. Jako bych se potopila a znovu se chtěla nadechnout. Mocný křik se ozval skrz stěny srubu a vyrušil slídící vlky.

    Probrala jsem se. Zachránil mi život. Jinak bych se byla bývala utopila. Teď jsem ležela a dívala jsem se na něj, jak seděl poklidně ve své židli a pokuřoval. Ruce jsem měla dávno rozvázané. Byl na nich otisk provazu. Svezla jsem se z postele na dřevěnou podlahu, klekla jsem si k němu a velmi oddaně, poníženě a vděčně jsem mu políbila volně visící ruku. Vzala jsem ji do svých dlaní a mazlila se s ní. Pohladil mne ledabyle po vlasech. A já se k němu vtiskla do klína. Nahá. Rozcuchaná. Klidná. Rozepnula jsem mu košili a hladila jsem jeho voňavou kůži, lízala a líbala každý její kousek. Brala jsem do úst jeho bradavky, uši, krk. Bořila jsem nos do jeho vousů. Hltala jsem jeho vzrušení a reakce. Nakonec jsem mu pomalu rozepnula pásek u kalhot.

    Tahle kořist byla moje. Teď jsem tu vládla já a má neskonalá láska, která chtěla oplácet dobro dobrem. Dělala jsem co jsem uměla a nejlíp, jak jsem mohla. S veškerým citem a vášní. Tak jako to dělal on mě.

    Probudila jsem se zimou. Třásla jsem se chladem. Přede mnou bylo vyhaslé ohniště. Nade mnou se světlala obloha. Svítalo. Kde jsou vlci? Jak to, že jsem usnula probůh? A jak to, že se mi nic nestalo? Snad nade mnou bděl nějaký anděl strážný...Protáhla jsem si zkřehlé tělo a snažila jsem se zahřát třením rukou přes stehna. Náhle jsem si v krátkém útržku vzpomněla na krásný sen.... Zachvěla jsem se nejen zimou, ale i podivným smutkem. Nebyl však čas zkoumat smutek. Bylo nutné se opět vydat na cestu, než se setmí. Mezi neznámé končiny a mezi bezohledně hladové vlky....