Otrok Marcel měl 205 cm a 100 kg.    Marcel zoufale sháněl na chatu svou Paní. Tam jsem ho poznala. Naše virtuální komunikace trvala až do prvního reálného kontaktu téměř 8 měsíců, ač tolik toužil se sejít. Podle mne si to ale naprosto nezasloužil. Jednou neplnil své úkoly, protože propadl počítačovým hrám na internetu, podruhé se mu asi prostě nechtělo a myslel si, že to nepoznám. Hlavní úkol byl udělat do reálného setkání řidičský průkaz a cvičit, posilovat a otužovat se, jelikož i přes svou tělesnou konstituci uvedenou výše, byl slabý a neotužilý.

Řidičák nezvládl, podle jeho slov ale pilně posiloval a otužoval se. Přijel o hodinu dříve, než bylo domluveno. Musel na mne počkat. Hodina klečení na snad docela ostrém koberci mu naprosto odrovnala kolena a týden si je musel léčit. Jeho prvním úkolem bylo složit uhlí do skepa. 40 q. Troufám si říci, že bych takový úkol zvládla sama, pravda, byla bych asi poněkud unavena, ale jinak v pohodě. Můj otrok Marcel se dřel 5 hodin až do noci a byl naprosto vyčerpán. No jo, chlapi dnes už nic nevydrží. Dobrá.

Spát měl na válendě na chodbě, pod dekou. Nahý. V noci si tajně přinesl peřinu. To si dovolil příliš a proto jsem okamžitě, ještě v noci, zahájila otužovací kůru. Krátká a ledová sprcha ho naprosto probudila z letargie, nicméně ho zároveň tak zmohla, až se z toho rozplakal.

Jednoho dne jsme s ním zašli za jednou naší dominantní přítelkyni, Dominou, aby nám trochu s ním pomohla a přispěla radou, co na něj tedy platí. Měl ji svézt na zádech (nutno podotknout, že dotyčná váží tak 50 kg i s oděvem), jenže místo toho ji málem zranil, jelikož po třech krocích na čtyřech upadl a shodil ji přímo na futra. No, nevím, jak by dopadnul, kdybych si na něj sedla já....To bych si však na triko nikdy nevzala.

Nutno však na druhou stranu uznat, že v restauraci byl jako vyučený číšník, perfektní, problém byl akorát v tom, že až po jeho odchodu od nás jsme se dozvěděli, že nejen za výčepem tajně popíjel, ale občas odskočil i na pivo vedle ke konkurenci, když šel na nákup či s odpadky do popelnice.

Při jedné lekci si jen tak posteskl, že očekával ode mne větší krutost, a to mne, což jistě po přečtení předchozích řádků chápete, velice rozesmálo.

Marcel u nás strávil celkem týden. Byl to týden zkušební, kdy si mohl vybrat, co vlastně chce a rozhodnout se, jak bude jeho angažovanost vůči nám pokračovat do budoucna. Po celou tu dobu mne ujišťoval, že takhle by chtěl žít napořád, po tom že touží celý život a je to přesně to, co si představoval. Nechtěl se ani vrátit domů pro věci, chtěl už zůstat natrvalo.

I přes jeho prosby jsme ho, samozřejmě, poslali domů. Jel na týden, aby si vše nechal projít hlavou a také, aby si přivezl s sebou své osobní věci. Marcel plakal, když odjížděl, nechtělo se mu, ale musel.

Nepraktický Marcel tedy s obtížemi odjel, s ujišťováním, že ještě dřív než do týdne je zpět, protože se už nemůže dočkat. Ten den poslal ještě dvě SMS-ky, jak je mu smutno. Od té doby se již nikdy neozval. Mobil mi vzal, pouze když byl pod parou v hospodě a vyloženě mluvil z cesty. Od té doby uplynuly již dva roky.

Napadají Vás stejné otázky po přečtení předchozích řádků jako mne? Jak to je vlasně se submisivními jedinci? Je Marcel typickou ukázkou toho, jak se chovají nebo je to spíše dáno jeho povahou a výchovou? Mám od všech submisivů očekávat stejné křivé jednání? Dle mé dosavadní zkušenosti se submisivy se přikláním k názoru jedné části dominantních žen, že otroci jsou naprosto nespolehliví a neupřímní. A vždy jaksi v podvědomí očekávám od nich stejné reakce jako se mi dostalo od Marcela. Proč nezavolal a neřekl, že si to rozmyslel, proč to neřekl ještě u nás, když už mu muselo být jasné, že to asi není to, co zrovna chce, zvláště, když se nemusel bát vyslovit svůj názor a jistě bych ho akceptovala?

Tato otázka mne provází stále a ještě se nenašel submisiv, který by mne přesvědčil o opaku. Jak jste na tom Vy?