Je zajímavé, že jsem nucená psát do názvů článků ročník. Když jsem před rokem byla na Mikulášské na Tvrzi, byl to můj, tuším, třetí sraz. Tenkrát jsem vůbec neměla tušení, co mě na Tvrzi všechno ještě potká. Sledovala jsem s nadšením nové lidi a byla plná ideálů, které se týkaly jak BDSM komunity, tak BDSM jako takového. Doufala jsem, že jsem objevila malou studnici svůdných tajemství.

     Na letošního Mikuláše jsem se pod vlivem špatných událostí a nálady příliš netěšila. Po příjezdu jsem se seznámila s novými tvářemi a zapojila se do hovorů, stejně jako vždy, ale přeci jen jsem uvítala příjezd starého známého, se kterým jsem si mohla zalézt do mučírny a zaměstnat se.

     Pro všechny, kteří si mysleli, že jsme tam dělali kdo ví, co  a neměli spolu ještě více, podotýkám, že šlo o masáž. Stalo se pro mě malým rituálem, že si dovezu své aromatické masážní oleje a někomu zvalchuji hřbet vlastními prsty, nikoliv bičem nebo důtkami. Právě tato činnost mě hodně uklidnila. Drbali jsme, řešili, co je nového, postěžovali si, přidal se další starý známý (zní to možná hrozně, ale byl to právě tento známý, který mě na prvním srazu držel kolem ramen, když jsem se bála dívat se na spank).

     Víte, v přítmí klidné tiché mučírny je vždy velice zvláštní intimní atmosféra. Nedá se to jen tak popsat. Nicméně, má to pozitivní vliv na rozložení jedince. A tak když se přidala Paní domu, ráda jsem svlékla kalhoty a nechala si vysázet pár ran. Dokonce jsem dostala bacátkem, kterého jsem se vždycky bála.

     Páteční večer byl hodně povídací. Jak už to tak bývá, lidé postupně přijíždí, jsou spíše unavení a brzo odpadnou. Tedy, až na mě. Já totiž standardně trápím domácí tím, že chodím spát jako poslední, a to až v okamžiku, kdy jsem vyhozena. Nutno dodat, že tentokráte jsem měla dobrou partnerku, která si přisedla na bar a s roztomile rudými rtíky usrkávala červené a tlachala.

     Zajímavostí páteční (nebo spíše už sobotní noci) pro mě byli mí spolubydlící. Na dětském pokoji je dvojlůžko a samostatná (už takřka moje) postýlka. Jenže když jsem se odebrala hodit si tam krosnu, zjistila jsem, že z mé postýlky zmizela deka. „Kdopak to spí v mojí postýlce..?“ napadlo mě v duchu. Ještě že jsem tam neměla talířek s kašičkou. Vše se rychle vyřešilo a má pozdější schopnost jít spát nehlučně byla oceněna klidným soužitím.

     Sobotní den byl klidný. Na Tvrzní poměry až moc. Vlastně se obecně na tomto srazu prakticky neakčnilo. Jenže, ono to bylo tak nějak jedno. Vše se pomalu a neodvratně chystalo na večerní Mikulášskou. Významně k tomu přispěly hlavně Vamprire.girl. a Macatá_prdelka, které naprosto báječně vyzdobily celou mučírnu a hospodu do vánočního ducha. Kýčovitá světýlka, umělohmotné ozdobičky, barevné řetězy… To vše rozvěšené po řetězech, zauzlované na bičích, svícnech a mřížích.

     Ve večerním kromě domácích zazářila hlavně Bitchinka s Julií. Obě měly velice slušivé oblečky. Julie k tomu naprosto úžasné botky, které jsem jí moc záviděla. Získala jsem také možnost si trošku zamalovat a opět si potvrdila, že i drobné ornamenty tělo mohou vyzdobit tak, aby působilo výjimečně.

     Když pak konečně dorazil Mikuláš, byli jsme už všichni připravení v mučírně. Historicky pojatý příběh, který se nám jal Mikuláš vyprávět, bohužel neměl šanci. Čert se opět projevil jako naprosto nezvladatelný showman. Nejen, že skákal do řeči, křičel, plácal všechny kolem. On nakonec i zařídil, aby Mikulášův proslov lehl plamenem – a to doslova.

     Jak už jsem naznačila, celá Mikulášská byla pojata poměrně netradičně. Tradičně přítomný kat měl totiž na starosti hned několik (skoro) čistých panen, které měli ostatní účastníci osvobodit svými básničkami od osudu nevěstek. Nutno dodat, že vzhledem k naprostému nedostatku panen, byl v nouzi jako pana vzat do zajetí, spolu s dalšími třemi nešťastnicemi, také Bigg a Bitrack.

     Obzvláště Bigg musel pod nohami zuřivé čertice „trpět“. Nazván „macatou panou“, byl vzat na katův špalek, ohnut, hlavou na něj položen a následně použit jako poník, což způsobilo nemalou vlnu radosti u čertice. Tedy, do okamžiku, než byla odříkána básnička a „macatá pana“ byla osvobozena a tedy bylo nutné ji propustit.

Já bych Vám tu dneska chtěla,

Mikuláši, čerte, říct,

Jak jsem letos vyváděla,

Se spankem a ba co víc!

Zkoušela jsem různé pózy,

Nástroje i Páníčky,

Omdlela jsem, hodně psala,

Povídky i básničky.

Nejednou jsem za svou drzost,

Dostala pár stovek ran,

Sadisty jsem rozvášnila,

Utekla však zas zpět k Vám.

Pro letos, prosím pěkně,

Do klece já nechci,

To já radši přeochotně,

Dostanu zas lekci.

     A lekci jsem skutečně záhy dostala. Odpoledne jsem řešila ne příliš milý telefonický hovor, z večera předchozího jsem zadek měla už kapku naklepaný… A tak se stalo, že mě rozvášněná čertice a její razance rozplakaly. Při pohledu zvenčí to asi nepůsobilo příliš radostně, mě to ale potěšilo. Svým způsobem jsem si uvědomila, jak dobře mi dělá poznávat sama sebe. Ale o tom možná někdy jindy a v jiném textu.

     Další nešťastná pana byla obdařena dárkem od samotného pána výhně. Elegantní doplněk k oblečení tvořil kovový obojek, na kterém byl vkusně zavěšen svícen. Samozřejmě bylo vše okamžitě vyzkoušeno. Dobrovolník byl položen pod dotyčnou panu, hlavou pod rozkročené nohy, obdařený božským výhledem, leč trpící voskem odkapávajícím přímo na obnažený hrudník. Velice efektivní a zajímavé na pohled.

     Další zajímavostí byla pana v pořadí poslední. Tou byl známý milovník trampingu a musím říct, že ačkoliv jsem už na jeho těle viděla dámy v podpatcích vyvádět různé věci, to, co jsem viděla, tentokrát mě opravdu dostalo. Čertice, obutá v extrémně vysokých botách s platformou, na něj doslova hupla a začala skákat!!! Jednak šlo o neuvěřitelný výkon ze strany dotyčné pany a jednak klobouk dolů před čerticí.

     Sice jsme jí ještě s někým (teď opravdu netuším, kdo to byl) poskytovali „záchranu“, ale i přes to. Že udržela balanc a dováděla na vratkém těle tímto způsobem, bylo neuvěřitelné. Fascinovalo mě to skoro stejně, jako když jsem kdysi prvně viděla jehlové podpatky zarývající se pod žebra. Ne, tohle mě fascinovalo ještě více.

     Až do pozdních (nebo spíše brzkých) ranních hodin se povídalo v mučírně i na baru. Kdybych měla mluvit sama za sebe, trochu mi chyběl ruch akčnících osůbek. Klid, který na celé Tvrzi vládl, byl sice podezřelý, ale musím uznat, že měl i své klady. Je důležité, že se sešli lidé, kteří si měli co říct. A že se toho nakecalo opravdu moře!

     Prostě a jednoduše – kdo jste nedojeli, přišli jste o hodně. Kdo jste byli, víte, o co ti, kteří nebyli, přišli. A já jen doufám, že příště se sejdeme všichni.

Převzato z Tabronina blogu (www.tabron.slunecnitvrz.eu)