„Jsi špatná čubka, Rito!!!“ zahřměl nad ní Hansův hlas.

Lekla se té razance. Ten tón jeho hlasu způsobil, že oněměla. Doslova ji vyrazil dech.

„A co hůř, jsi špatný člověk, Rito!!!“ řekl daleko tišším hlasem. Začala nabírat dech a zvedat hlavu.

„Jsi zlý člověk“, zasyčel a dřevěná kulička jí cvakla o zuby, jak jí v tu chvíli utahoval obratně roubík.

Sakra, co to má znamenat, nervózně sebou zacukala, protože v jeho hlase slyšela opravdovou nenávist. Že by to byla nějaká nová hrátka? Vždyť proto snad jí nasadil obojek a pouta. Její přirozenost jí velela se ohradit, chtěla vědět, o co jde. Tak ho neznala. Milovala jeho veselost, která se hrátkami vždy prolínala. Pravda, bylo jich poslední dobou jako šafránu, ale copak byla na hrátky nálada s těmi problémy, co se na ní kupily?

Se spoutanýma rukama, připevněnýma řetězem k oku v podlaze, zůstala klečet na zemi a zarputile čekala, co bude dál…

Hans chodil vzpřímeně okolo ní a tvářil se vážně. Co hůř, mračil se. Zle se mračil.

„Lžeš, čubko a své lži opakuješ tak dlouho, až jim sama věříš.“ Chytil ji tvrdě za čelist a zvedl hlavu. Hledal její oči.

„Každému ve svém okolí se pleteš do života!“

„Každého soudíš!!!“ zahřměl.

Začala sebou škubat. Pustil ji. Setrvačností padla na podlahu. Sveřepě do ní zírala. On se otočil zády k ní. Vypadal, jako by se sám dusil odporem k ní.

Co to je? Snad to nemyslí vážně, všichni jí křivdí a teď i on? Proč jí dal ten roubík? Tak ráda by mu vmetla do tváře, jak jí ubližuje, jak je k ní nespravedlivý. Kdo mu co napovídal, co to bylo za hajzla. Vždyť ona mu pere, vaří, uklízí. Co si to dovoluje. Snaží se roubík vytlačit jazykem z pusy, aby mu to mohla všechno říct. Sliny jí kapou kolem roubíku na podlahu. Vzteky se začne třást.

Tak taková hra se jí tedy vůbec nelíbí.

Hans začne přecházet kolem ní. Pak v naprostém klidu pokračuje.

„Zlý člověk je jako vřed. Přetéká odporným hnisem a otravuje okolí.“

„Rito, ty žiješ pomstou, zahlcuješ všechny kolem sebe jízlivostí a povýšeností. Kdo nemá stejný názor jako ty, toho uštěkáš. Jsi přesvědčená o tom, že jen tvůj názor je správný. Jen hloupý člověk se tak chová. Člověk, který není schopen vyslechnout argumenty druhého a jen odsuzuje a vyřvává své pravdy a druhé napadá, je arogantní blbec.“

Hans přechází kolem a Rita stále strnule zírá do podlahy. Její vztek se mění ve vzdor. Kdyby tady nebyla uvázaná, dávno by třískla dveřmi a ty kecy neposlouchala… Co když ale po tom všem přijde hrátka… Ne, po těch slovech nemá na nějaké hraní chuť.

Zatřese s ní.

„Nevnímáš mne? Ty se ani nezamyslíš nad tím, co ti říkám? Ano, raději se urazíš,“ hořce se nad ní ušklíbne.

„Jsi naprosto netolerantní. Sebe omluvíš, když uděláš jakoukoliv chybu, vůbec si žádné chyby nepřiznáš a všechny okolo přesvědčuješ, jak jsi skvělá a přemoudřelá. Kdo s tebou chce vyjít, ten ti přisvědčuje, aby neměl s tebou zle. Jsi odporná, Rito. Rozumíš, odporná…“

Zase se k ní nakloní, aby jí viděl do očí, ale ona jen nezúčastněně civí do jednoho místa na podlaze.

„A co rodiče, Rito? Ti, co tě mají nejraději? Tam máš čisté svědomí? Když je potřebuješ, jsou ti nablízku a pomáhají. Pokud ale potřebují pomoci oni, neslevíš ze svého pohodlí ani trochu! A to, co by si přáli, v zárodku udusíš pomluvami, se strachem, že by svou přízní potěšili ještě někoho jiného. Koneckonců tuhle nezdravou žárlivost v sobě živíš ke každému. Chceš, aby každý uznával jen tebe. Co ty jsi za mrchu, čubko?“ zakroutí hlavou nad jejím sveřepým výrazem ve tváři a pokračuje.

„Říká ti něco slovo loajalita, čubko? Ty klidně zradíš vlastního bratra a nejen to, jen aby ses mu pomstila, navymýšlíš si o něm cokoliv a použiješ to tam, kde mu to nejvíc ublíží! Pak si mneš ruce a pořád se sháníš po drbech, které si upravuješ! Je to normální, Rito?“

Zakroutí nad ní nechápavě hlavou.

Ona sedí otřesena na zemi a tupě zírá před sebe. Nebýt připoutání, dávno by tu nebyla. V hlavě jí vzteky hučí a bradu má celou smáčenou od slin, jak se snaží roubík jazykem z úst vytlačit. Občas neartikulovaně něco přes roubík zamumlá. Nesouhlasí s jeho soudem, hrubě s ním nesouhlasí. On musí přece stát za ní a ona má přece důvod se tak chovat, jak říká. Proč by měla odpouštět, to oni jsou na vině, to ostatní se chovají špatně.

Stojí nad ní a sleduje její oči přivřené do škvír. Přímo v ní vidí tu zášť a vzdor, jako by se z ní žluč odpařovala.

„A víš co, čubko, pokračuj, chovej se dál jako prase, ale pamatuj si, že nejvíc škodíš sama sobě. Jednou zůstaneš sama, úplně sama. Už teď nemáš moc přátel. Nikdo nebude stát o tvé podrazy, o tvé jízlivé poznámky, o tvé věčné stěžování. Vždyť ty už se jinak ani bavit neumíš. Stále jen na někoho nasazuješ. Pořád se jenom lituješ, kňučíš a vztekle na někoho nadáváš. Je mi z tebe špatně. Zvedá se mi z tebe žaludek a dusím se, Rito, jen si vzpomenu na tvé jednání.“

Pomalu se zastaví a sedá si proti ní na židli. Zkoumavě ji sleduje. Mračí se.

Rita se pomalu sesune z kolenou a sedne si na zadek. Pořád neví, na čem je. To vše, co řekl, řekl příliš vážně na to, aby to byla hra. Jestli to není hra, může to být také rozchod… Mísí se v ní různé pocity. Vztek, co si to dovolil?

Vzdor, jak mohl tohle vše o ní říkat tak otevřeně.

Urážka. V duchu si vzdorovitě říká – „tak si najdi někoho jiného“…

Vzápětí ji přepadává strach ze samoty…

Svědomí??? Má nějaké???

Rozhořčení??? Zase mi někdo jen ubližuje!

Hans si ji zamyšleně prohlíží. Kdyby neměla roubík, nikdy by neměl šanci jí tohle všechno říct. Buď by ho uštěkala a pak prosila, že se unáhlila, nebo by se urazila a odešla. Jediná možnost, jak jí tohle všechno přímo říct, je roubík a připoutání. Stejně to nemá cenu, ona je prostě taková. Netolerantní a zlá. Její stále celkem hezký obličej je co chvíli zkřivený šklebem a jízlivostí. Ani si nepamatuje, kdy se příjemně usmála. Co naplat, Rita, jeho čubka, je křivák. Její nálady a štěkání jsou hrozné a on už toho má dost. Pohár přetekl!

„Co s tím, čubko? Nevážím si tě, jsi mi odporná pro tvé vlastnosti. Dusím se z tvého chování,“ procedí skrz zuby ohnutý těsně k ní.

Ona zavrčí a měla by chuť ho pokousat jako vzteklý pes, ale ten roubík…

Náhle se vztyčí a zahřmí:

„Měl bych vzít bič a pořádně tě zbičovat! Není to ale jednoduchý trest pro takovou mrchu? Nebo bych tě měl vyhnat a buď si sama se svou zlobou….“

Nenávistně ho sleduje, jak chodí kolem. On velice dobře vnímá její vrčení a vzteklý pohled. Potom se pomalu vzdaluje ke dveřím, až mizí úplně.

Lítostí sama nad sebou začne ronit horké slzy. Svalí se na zem. Obličej zaboří do starého koberce.Vztek i lítost jí lomcují, teče jí z očí, nosu i úst, ale nevnímá to.

Trvá to celou věčnost a nic se neděje. Lítost vystřídá vztek a pak ji přepadne strach. Co když svá slova opravdu myslel vážně?

Co bude dělat, jestli ji vyhodí a zůstane sama? Jímá ji hrůza. Jasně najednou vnímá, co s ním vše ztratí, o co přijde. To přece nechce. To by raději držela ten výprask, jen kdyby se to tím odbylo a bylo vše jako dřív.

Zmáčený obličej otírá do škrábavého koberce. Určitě je to součást hry, ale to mu nedaruje, za to s ním pěkně dlouho nepromluví… To umí, v tom je přebornice. Musí si uvědomit, že takhle se k ní chovat tedy nebude. Hned jak jí vyndá roubík a odemkne pouta, odejde, ani se neotočí.

„Ještě budeš panáčku prosit a žádný sex a hrátky…“

Dveře se nehlučně otevřou a Hans vchází…

Rita si pomyslí: „Tak jen pojď panáčku, pojď si pro odměnu…“ sedá si a s trochou obav sleduje svého Pána.

Hans drží v ruce provaz …a Rita náhle zkoprní… Ve dveřích se objeví žena zhruba stejného stáří jako je Rita. Dokonce to vypadá, že je jí i trochu podobná. Ale jen na první pohled…

Rita ji zkoumavě prohlíží. Ač hořce, tak s uspokojením v duchu zaznamená:

„Nevyrovná se mi, mám hustější vlasy, rozhodně jsem přitažlivější, panenka by mohla zhubnout.“ Ví, co se jejímu Hansovi líbí, zná ho dobře…

Konec provazu, který drží Hans, je omotaný kolem ženina zápěstí. Váhavě se blíží za Hansem do středu místnosti a zastaví se snad dva metry před Ritou.

Hans si zálibně ženu prohlíží. Rita vyvalí překvapeně oči. Hansovy prsty majetnicky zajedou té subince do vlasů a přitáhnou si ji blíž k sobě. Ta k němu zvedne hlavu, usmívá se a Hans si prohlíží její obličej se zalíbením. Rita nevěří vlastním očím… Má pocit, že se jí hroutí svět…

Hans jakoby si teprve teď uvědomil, že tam Rita stále ještě je. Napůl se otočí k pololežící ženě a klidným hlasem se zeptá:

„Vidíš ten rozdíl mezi vámi, Rito? Je patrný na první pohled. Vidíš ten její úsměv? Je upřímný a volně se mi s ní už delší dobu dýchá. Ona je pohodová a neužírá se smyšlenými křivdami. Proč bych měl mít afektovanou, závistivou satorii za čubku, když mohu mít milou a hodnou čubičku, která se umí těšit z maličkostí?“

S těmi slovy stahuje Ritě pouta. Rozepíná roubík i obojek.

„Jsi volná Rito, nepotřebuji špatnou čubku, která se snaží se všemi kolem sebe manipulovat. Nestačí mi, když se má čubka o mne postará. Chci si jí vážit jako člověka za její dobrotu. Podržím ji, když má problémy jako jsem podržel tebe, když jsi to potřebovala, ale všeho moc škodí. Dlouho jsem se tě snažil přesvědčit, že je třeba komunikovat a poslouchat druhé. Když se chceš stále hrabat ve svých morálních odpadcích, musíš se v nich hrabat sama. Říct si nedáš a pracovat na sobě nechceš. Máš volnost. Tady už pro tebe není místo.“

Odvrátí se k nové čubičce. Rita otřesena nakročí k němu. Je zmatená a neví ani co cítí, jen vnitřně poprvé chápe, že tohle je trest, který přichází za její chování. Skutečnost situace zastřela i její hněv a pocit zrady, který přišel od člověka, kterého nejvíc milovala.

Hans, který její pohyb zaznamená periferním viděním jen zostra zahřmí:

„Odejdi, odejdi hned a už se nikdy nevracej!!! Už nikdy nechci vidět ten tvůj křivý a jízlivý škleb!!!“