Už ani nevím, koho z mých přátel napadla ta úžasná věc, strávit letošní dovolenou úplně jinak než jsme zvyklí. Vyměnit slunečné pláže v některém levnějším přímořském středisku za týden uprostřed lesů, v neposkrvněné přírodě, ubytovaní ve staré lovecké chatě bez elektřiny a všech dalších výdobytků civilizace. Pro vodu chodíme ke studánce, jídlo vaříme na ohni a celé dny trávíme procházkami po lese a zjišťujeme, že uprostřed té nádhery máme k sobě mnohem blíž. A večery? Večer v chatě rozděláme oheň v krbu, poskládáme se na zem kolem něj na kožešiny a vyprávíme si příběhy a fantazie, necháváme se unést do říše snů.

Dnes večer je řada s vyprávěním na mně. Přiložím dřevo do ohně, lehám si na zem vedle svých přátel a přemýšlím, jak začít své vyprávění. Chtěla bych jim vyprávět o satanově kněžce. O jejím kouzlu, kterému ve snech podléhám. O kouzlu, které mne tolik děsí a přitom tak vzrušuje. Koukám do ohně, dřevo praská a v záři plamenů se mi před očima rozbíhá ten krásný příběh, jako by to byl film.

A najednou nepotřebuji slova. Mávnutím kouzelného proutku se přenesu do sklepení nějakého starého hradu či možná do kobky středověkého vězení. Je tam přítmí a jediné světlo, které dává tušit prostor kolem mne, vydávají smolné louče na zdech. Stojím nahá, pevně přivázaná k čemusi zvláštnímu, příjemně teplému a měkkému, do těla se mi bolestivě zařezávají provazy a z kamenné podlahy na mne dýchá chlad.

Moc tomu nerozumím, nevím, proč tam jsem a netuším, co se bude dít, ale nebojím se. Má bezmoc i nahota mi kupodivu připadá naprosto přirozená. Místo strachu a studu cítím jakési zvláštní vzrušení.....očekávání čehosi tajemného a příjemného.

„Vida... už ses probrala.“

Hlas chladný jako všechno v téhle zšeřelé kobce prořízne dusivé ticho. Blížící se kroky dávají tmavé siluetě stále jasnější podobu. Přichází až ke mně a já před sebou vidím ženu v černé kápi. Má temné, pronikavé oči, jde z nich současně chlad i žár a působí na mě jako magnet.

„Kdo jsi?“

„Kdo jsi?“, opakuje s ironickým úsměškem má slova.

„Ty to opravdu nevíš? Jsem Sukuba a na konci dnešní noci se stanu tvou Paní.“

Sukuba...Sukuba.... Kdo je Sukuba? Záblesk náhlého poznání mne vyděsí. Podle historických pramenů byla Sukuba ženský démon, ďáblova kněžka a služebnice, stejně tajemná jako smyslná, stejně krutá jako vášnivá, stejně chladná jako žena stojící přede mnou.

Je to vůbec možné? Od dob dětských pohádkových knížek nevěřím na čerty a tvrdím, že pokud existuje peklo, pak je na zemi. Ta žena na mne kouká s pobaveným úsměvem,jako by uměla číst mé myšlenky.

„Nevěříš mi? Mohla bych ti vyprávět celý tvůj životní příběh, od prvního nadechnutí, od okamžiku zrození. Máš temnou duši, jsi satanovo dítě, máš na ní cejch. A dnešní noci se staneš jednou z nás, cejch ozdobí i tvoje tělo. Poznáš, jak je krásné, když rozkoš přichází z bolesti, jak krásná může být touha, když jde ruku v ruce s utrpením.“

Zírám na tu ženu před sebou a začínám se chvět. Je to opravdu strach, co cítím? Chtěla bych utéct, ale provazy mi brání v pohybu. Chci křičet o pomoc a nemohu, protože mi v tom brání roubík.

Ale jak jsem s ní tedy mohla mluvit? Je to opravdu démon? Vidí do mé hlavy a ví, co se ve mně děje? Asi ano, ale co mohu v té chvíli udělat já? Jsem jí vydána na milost či nemilost. Ve chvíli, kdy si tohle uvědomím, se mne zmocní jakási apatie či zvláštní odevzdanost. Jako by mi najednou v tu chvíli začalo být všechno jedno, ať se stane to, co se má stát.

Pokouším se trochu ulevit ztuhlým zápěstím. Pohnu rukou a v té chvíli se za mnou ozve zasténání. Pohnu druhou a sténání je intenzivnější. V jediném okamžiku si uvědomuji, že nejsem připoutána k čemusi. Jsem připoutána ke KOMUSI. A ten někdo sténá s každým mým pokusem o pohyb, protože mu tím působím bolest a zařezávám už tak pevně utažené provazy ještě hlouběji do rukou. Postupně si začínám uvědomovat celé jeho tělo, které je tak pevně spojené s mým.

Cítím jeho chvění, každým nervem na mne přenáší vibrace a vnímá mne určitě stejně intenzivně jako vnímám já jeho. Ta představa mne vzrušuje. Vzájemné sdílení pocitů, bolesti, rozkoše i touhy. Podbřiškem se mi začíná šířit příjemné chvění a cítím odezvu ve svém klíně.

Sukuba celou tu dobu mlčky pozoruje mé stoupající vzrušení. Nechává tu krásnou hru rozeznít, dráždí všechny mé smysly a pomalu rozepíná kápi. Ve chvíli, kdy zklouzne z jejích ramen na zem, se mi zatají dech. Černá kůže dává vyniknout její alabastrově bílé pokožce a já z ní nemohu spustit oči. Je nádherná, je tajemná, vzrušující... je démonická.

Bere do ruky svíci a přechází s ní k plamenu louče. Ve chvíli, kdy se s hořící svící blíží ke mně, tak už vzrušením skoro nedýchám. Nemůže nevidět jak moc toužím cítit kapky horkého vosku na svých nahých ramenou, na břiše, na prsou a na vzrušených bradavkách. Přesto, a nebo možná právě proto, dráždí mé smysly k nepříčetnosti a přechází k muži za mými zády.

Každá kapka vosku, dopadnuvší na jeho tělo, je provázena zasténáním a zachvěním. Je to bolest či známka stoupajícího vzrušení? Přenáší na mne své pocity, s jeho chvěním se chvěji i já, jeho sténání je i mým sténáním a s jeho stoupajícím vzrušením roste dál vzrušení moje. Přesně cítím, která kapka stačila ve vzduchu vychladnout a kam dopadl vosk ještě horký.

Sukuba přechází zpátky ke mně. Mé smysly jsou vydrážděné na maximum a pár kapek vosku na mých bradavkách spustilo v mém klíně požár, který už nejde zastavit. Chvějí se mi ruce, chvějí se mi nohy, chvěji se celá a mým tělem otřásá slastná křeč.

Vzrušení pomalu odeznívá, i tělo za mnou se zase vrací do relativního klidu a já v téhle chvíli toužím po jediném. Aby to celé nikdy neskončilo.

Kněžka nám povoluje provazy, ne moc, ale i tak je to obrovská úleva. Mohu alespoň trochu hýbat rukama a nohama, s tělem za mými zády jsme vytvořili jakousi zvláštní souhru. Pokud hnu rukou dopředu, jde automaticky vzad, pokud on pohne nohou, má noha jde s ním. Ten pocit je fascinující, naše těla si našla sama způsob komunikace jako bychom to chtěli jeden druhému co nejvíce zpříjemnit.

Sukuba přichází ke mně a zaslepuje mi oči černou páskou. Z chvění za svými zády tuším, že ten ten druhý je na tom stejně. Pak slyším jen vzdalující se kroky a zmocňuje se mne panika. Kam odešla? Co bude dál? Nebo je to konec? Tolik si přeju, aby to pokračovalo, ale neděje se vůbec nic. Stojíme tam oba v absolutní tmě a kolem nás je absolutní ticho, které občas přeruší jen kapka, stékající po zdi.

Jak dlouho tu vlastně stojíme? Nevím, možná dvacet minut a možná i dvě hodiny nebo ještě déle. Po té nekonečně dlouhé době, kdy se ve mně vystřídaly snad všechny emoce, kterých je lidská bytost schopná, mi klapot podpatků zní jako rajská hudba. Kdybych v tu chvíli tušila, co bude následovat, určitě bych se tak neradovala.

Kněžka přistoupila ke mně, sundala mi pásku u očí a nechala mne pomalu přivyknout příjemnému přítmí. Naklonila se k mému uchu.

„Připrav se“, sykla.

Připrav se... ale na co? A jak?

Zahlédla jsem, jak se v její dlani cosi zalesklo. Nechala mne samotnou se svými obavami a přešla ke stojanu, ze kterého vytáhla velké, železné kleště. Chytila jimi to leslé cosi a začala je nahřívat v plamenech ohně.

Proboha, vždyť to, co má v kleštích, je pečetidlo! Snad mi nechce opravdu na kůži vypálit znamení? Roztřásla jsem se strachy. Ve chvíli, kdy jsem viděla, jak se rozžhavené pečetidlo blíží k mé ruce a ucítila jeho žár, hrůzou jsem oněměla. Pak už jsem cítila jen palčivou bolest a zápach škvařící se kůže. Omdlela jsem.

Když jsem se probírala zpátky k vědomí, cítila jsem na své ruce jemné, něžné doteky. Pomalu jsem otevřela oči a viděla, že všechno zmizelo... ležím ve své posteli, nade mnou se sklání uhrančivé temné oči, které jsou možná trochu podobné těm ve snu a slyším, jak mi přejí dobré ráno.

Byl to jen sen? Určitě... jen zarudlé místo na mém rameni, ze kterého odvádí horkost něžné rty té osůbky, co mne tak něžně probudila, ve mně vzbuzuje pochybnosti. Byl to skutečně jen sen? A nebo jsou prostě věci mezi nebem a zemí? Co když v našich snech ožívá naše podvědomí?

Nevím... ale vím, že až půjdu spát, budu si přát, aby se ke mně vrátila... ta tajemná, krásná a démonická, která vznikla v mé fantazii.