Smrákalo se a na město padal jako šedivý démon soumrak. Z okna viděla siluety továrních komínů. Z očí jí tekly slzy. Její život byl protkán trny a ona toužila šlapat po růžích. Jenže po růžích se přece nešlape, to by byl hřích, šlapat po něčem krásném. A tak je asi jejím osudem mít rozpíchaná chodidla. Cítila se unavená z práce. Doléhaly na ni každodenní problémy. Přesto v mysli ještě zůstala velká část pro touhu po lásce. Pro představy a fantazie. O muži. O démonovi. O jedné minci, která má dvě strany. Agresi a něžnost.

Stála tam u okna, ruku přitisknutou na sklo a představovala si, jak z druhé strany jí přichází vstříc mužská ruka. Láskyplná i něžná, ale zároveň tvrdá a krutá. Něco uvnitř jí říkalo, že je naivní, že to je přece neskutečné. Nemůže být někdo hodný i zlý. To jen v pohádkách mají démoni uvnitř dobré srdce. Soumrak se proměnil v postupující noc. Dítě vedle tiše spalo. Slyšela jak oddechuje. V obýváku se zbytek rodiny díval na televizi.

Z kuchyně se ozývalo pravidelné kapání staré vodovodní baterie. Jako když se blíží něčí kroky…. kroky okovaných bot po kamenné dlažbě. Ty kroky byly náhle skutečné a zřetelné…

Její mysl se propadla do studny uprostřed kamenného nádvoří. Padala… hluboko. Do tmy a chladu. A pak se probudila. Ležela nahá v místnosti, kde na zdech plály pochodně a v krbu hořel oheň. Na krku měla kovový obojek. Na rukou kovová pouta. Všechno bylo spojené řetízkem. Podlaha byla chladná. Zachvěla se a její bradavky se ztopořily.

Náhle vstoupil. V černém plášti, v masce a na nohou měl okované boty. Vysoké boty. Jak klečela, její oči jej přejely od špiček bot až nahoru k masce. A pak si všimla krásných rukou. Tak jemných.

„Kdo jsi?“ zeptala se.

„Jsem Tvůj sen. Chceš abych se Ti zdál, nebo mám odejít? Jsi připravená na svůj sen?“

„Zůstaň“, řekla prosebně.

On přistoupil k ní. Jeho okované boty vydávaly podivně lahodný zvuk. Chtěla vstát a přivinout se k němu.

„Ne! Budeš klečet. Od teď jsem tvůj Pán a Vládce. Bude se dít má vůle, ne tvá.“ Zůstala klečet jako přikovaná.

„Polib mi mé boty!“ poručil. Učinila to bez váhání, jako by to dělala od malička. A pak se začala lísat k jeho nohám. Ovíjet jej jako kočka. Stál nehnutý a nechal jí, aby si to užívala. Rukou jí laskal po temeni hlavy.

Když se ale blížila k jeho rozkroku, vzal jí hrubě za vlasy a křikl: „ Co si to dovoluješ?!“

Nevěděla, co odpovědět a tak na něj jen zmateně hleděla. V jeho masce byly vidět modré oči. A cítila z nich podivný smutek. Políbila mu ruku na známku své podřízenosti a úcty a pak se svezla do klubíčka na zem. Překypovala láskou a něhou k onomu neznámému netvorovi s krásnýma rukama.

Netvor jí jemně odkopl a odešel si sednout do rohu místnosti na dřevenou lavici, která tam stála spolu se stolem. Dlouhá lavice a velký prostorný stůl. Přilezla po kolenou k němu. Okovy a řetěz vydávaly řinčivý zvuk, jak narážely o sebe a o kamennou podlahu. Když byla u něj, opřela si hlavu o jeho stehno. O jeho bílé plátěné kalhoty, které kontrastovaly s černými botami a pláštěm. I košili měl bílou.

Bylo jí ho náhle líto. Musí se potit pod maskou. A v tom plášti. Chtěla jej ukonejšit. Chtěla mu dát najevo svou lásku. Chtěla jej laskat. Chtěla mu být blízko. Toužila, aby si jí vzal. Kupodivu se teď nebránil, když se mu svými prsy otírala o jeho ztopořené mužství. Hladil ji po vlasech a po tváři a pozoroval její výraz. Prohlížel si jí…. s něhou. Pak však náhle zhrubl.

„Chci vidět Tvůj zadek! Otoč se a dej hlavu na zem!“

Dívka byla zmatená…. Teď byl něžný a najednou…. Ne, neukáže mu jej, náhle je plná studu. Ač je nahatá celou tu dobu….

“Tak bude to?!“ opáčil na její rozpaky.

Dívka však zarytě trvala na svém NE. Vzal jí za vlasy. Nehnula se. Vzal ji tedy za vlasy tak, že se musela začít, chtě nechtě, pomalu otáčet. Když byla úplně zkroucená, pustil jí, aby se mohla narovnat zády k němu.

Cítila se tak ponížená. Tak bezmocná vůči jeho síle. On se chvíli kochal pohledem i jejím vzrušením, které jí rukou roztíral po stehnech. Po chvíli jí chytil opět za vlasy. Pochopila, že se má vrátit do původní pozice. Dal jí pod nos svou ruku, mokrou od ní.

„Čichni, feno! To jsi Ty! Cítíš se?“

Otřela svou tvář o jeho nataženou dlaň s mokrými prsty a líbala je. V tom jí tatáž ruka uštědřila facku na tvář. A znovu. Ona se instinktivně přivinula k jeho hrudi, jako by jí právě On a jen On mohl přes sebou samým zachránit. Zvedl jí jemně hlavu ze své hrudi a prstem přejel tvář, do které jí před tím udeřil.

Přesto k němu pocítila lásku i vděk. Líbala jej, laskala jeho tělo, jak tam seděl, s rukama opřenýma o stůl a s nohama pohodlně nataženýma před sebe, které se dotýkaly jejího těla. Nechal se hýčkat. V ničem jí nebránil. Konečně jí dovolil odhalit jeho přirození. Byla nadšená tím co objevila. Její touha vzrostla. Začala podléhat samičím pudům. Chtěla jej do sebe.

On se však bránil. Nechápala. Bude jí tu snad trápit tím, že jí bude odříkat to nejpřirozenější? Ach, to by bylo horší nežli facka! S tím se nesmíří. Kousne jej proto lehce do špičky penisu a očekává patřičnou reakci. Odhodil ji, prudce vstal a opět ji chytil za vlasy. Několikrát pocítila, jak bolestivě dopadají jeho ruce na její tváře. Pak se chvíli nic nedělo, zůstala ležet na zemi. Bála se na něj pohlédnout. Bezmocná. Zmatená a vzrušená.

Ohni se přes stůl, feno!“ slyšela z povzdálí.

Malátně vstala a provedla rozkaz. Pak padaly rány opaskem. Pálily jako oheň. Chladila je naříkáním a prosbami.

„Dost, prosím!“

On přestal. Chvíli tam stál. Díval se na ni. Nechával ji vydechnout.

Do ticha se ozval jeho hlas: „Lehni si na stůl!“…………..

Ukájel se na ní dlouho. Možná to i byla rozkoš. Možná jen děs. Bylo toho příliš, na co musela myslet.

Ležela, zvrácenou hlavu a bála se pohnout. Démon jí zneužil. Prostě se do ní udělal. Nevěděla, zda se má radovat z toho ponížení nebo se na něj vrhnout a pokousat ho, poškrábat a zabít. Proč obyčejný pohlavní styk změnil celé její vnímání. Proč ještě před chvíli klečela na zemi a celá se chvěla touhou a nyní se chvěje nenávistí? Že by doufala ve velkorysou laskavost a je teď rozčarovaná?

Stále se nehýbala. Jen křečovité sevření rukou, kterýma se držela hran stolu, povolovalo. Začínala se zklidňovat. Cítila kouř. On seděl někde poblíž a nevydal ani hlásku. Přemýšlela, zda už se může vstát či zda se Pánovi líbí, aby byla stále pokořená s obnaženým klínem.

V tom uslyšela lusknutí prstů. Zvedla hlavu a opřela se o ruce. Do místnosti vešly dvě ženy, oděny jen v lehkou tuniku. Přistoupily k ní a odváděly jí do velké vyhřáté koupelny. Dostala teplou lázeň.

Poté jí položily na vysokou postel s naškrobeným bílým prostěradlem a počaly jí kůži masírovat vonnými oleji. Začala se uvolňovat a oddávat se nádherným pocitům beztíže a slasti z dotyků. Bylo to v takovém kontrastu s hrubostí a ponížením, že to vnímala jako dar.

Ženy nestydatě přejížděly i její bradavky a intimní oblasti. Nebránila se. Když však jedna z nich zajela prsty dovnitř její vzrušené pochvy, vyděsila se, zda je to správné. Zda jí za to Pán nepotrestá. Zda má nárok na rozkoš. Ženy jí však rázným pohybem přesvědčily, že je vše jak má být. Po neskutečně krásném vyvrcholení, kdy víčka jen zvolna pouštěla k očím realitu, zašeptala „děkuji vám.“

Jenže v tu chvíli zjistila, že je v koupelně sama. Proč? Kam šly? Co má dělat? Chci pryč! Říkala si. Pomyšlení na lačného netvora jí nahánělo hrůzu. Hledala dveře. Byly tu však jen jediné a ty vedly zpět do velkého sálu.

Nesměle nakoukla malou škvírou. Nikdo tam nebyl. Zabalila se do prostěradla. Hledala východ. Ta místnost neměla dveře! Byla jí zima a tak se stulila na kožišinku ke krbu. Všimla si přitom koženého obojku, který na ní ležel. Vzala jej do rukou a uviděla na něm vyryté své jméno. Zděšeně jej odhodila.

„Chci pryč! Slyšíš mě netvore?“ zakřičela.

„Přišla jsi dobrovolně… už jsi zapomněla?“ ozval se hlas za ní. Odkud přišel? Vždyť tu žádné dveře nebyly… Pátrala znovu očima po zdech.

„Marně hledáš východ!“ řekl, „odtud se žádná nedostane. Jak jednou dobrovolně vyslovíš souhlas vstoupit do mého snu, jsi navždy mým vězněm.“

Chvíli udělal odmlku a pak jí stroze poručil: „Nasaď si ten obojek a nikdy si jej, vyjma koupele, nesmíš sundat!“ Roztřesenýma rukama si nasazovala silný, tmavě hnědý kus kůže.

„A teď pojď sem!“ pokračoval. Vstala a chtěla jej poslechnout. „Po kolenou!“ dodal. Klekla si a po kolenou se došourala k němu. Vzal její hlavu do dlaní.

„Jsi krásná, ale to neznamená, že tě budu šetřit. Chci tvé slzy! Mnoho tvých slz. Tvé utrpení. Tvou duši! Tvou lásku, úctu a oddanost!“

Dívala se mu smutně nahoru do obličeje a chtěla najít nějaký cit v jeho tváři. „A co mi dáš Ty, Pane?“

On se zamyslel. „Ty dostaneš mou přízeň! Mou touhu. Můj zájem! To je Ti málo???!“

Bez rozmyšlení odpověděla: „Ano Pane. Chci to samé, co dám já Tobě!“

„Jsi drzá! Naučím tě, jaká máš být!“

Odvlekl ji za vlasy ke kůlu. Hrubě jí přivázal za ruce. Pak vzal důtky a nemilosrdně jí bičoval přes zadek, ale i přes záda. Z některých ran jí po chvíli prosakovala krev. Sténala bolestí. Z očí se jí řinuly slzy. Otočila na něj hlavu, aby je viděl. Přece je chtěl a toužil po nich! Když si toho všiml, přistoupil k ní a tvářil se blaženě.

„Chtěla jsem Ti jen říct Pane,“ mluvila tiše, „že láska a úcta, i oddanost se nerodí ze strachu. Tu si každý musí zasloužit. Stačí-li Ti moje slzy, Pane, stačí Ti velmi málo….“

Na ta slova jí uhodil tvrdě do tváře. „Děvko!“

Zpětným nárazem se hlavou uhodila o kůl. „Mě nezajímá Tvůj názor, rozumíš?! O tomhle jsi snila! Sem jsi chtěla vstoupit. Tohle se Ti líbí….“

A sáhl jí mezi nohy. Opravdu… Tělo jí zrazovalo. Plakala sama nad sebou. On měl pravdu. Zapomněla už, jaký sen k ní vlastně přišel a o čem že to snila? Bylo to právě tohle?! Nemohla si vzpomenout…. Jako by její vzpomínky někdo držel v hrsti….

„Vím dobře, že za čas mně budeš milovat a ctít!“

Odvázal jí, vzal jí za vlasy a vlekl ke kožešině. „Lehni si a roztáhni nohy! Chci tě znovu!“

Když se udělal, civěla do stropu. Přemýšlela, jak odtud může odejít. Vzpomněla si na večer, na okno… na ptáka, který přilétal… Ne, netvor to byl…. Podával jí ruku. Musí být přece i někdo, kdo jí podá ruku zpátky. Studna. Padala. Musí tedy vzlétnout…. Jen si to musí vysnít….. Zadívala se do ohně a začala snít o tom, aby její Pán měl srdce a laskavost… Aby jim oběma narostla křídla, která je vznesou nad temnotu, chlad a strach.

V tom se za ní ozvalo hlubokým hlasem nakřáplým smutkem a zklamáním: „Já byl jen Tvůj sen. Z ničeho mě neviň. Ale moje místo je tady. Ty už jsi v jiném snu. Sama musíš vzlétnout. Když světlo pohltí temnotu, pak už temnota není temnotou. Leť už! Světlo tvého snu mě bolí a láme kosti!!“ řval na ní náhle změněným polozvířecím hlasem.

Vzlétala vzhůru, měla bělostná křídla. Nejednou jí mizely rány a šrámy. Strop nad ní se otevíral. Bylo jí ho líto. Viděla jeho smutné oči, protkané něhou. Viděla, jak se jeho tělo mění v děsivého netvora. Porůstá chlupy, rostou mu tesáky a drápy. Chtěla ho jen… milovat. Ale nemohla jej změnit. Nemohla se pro něj vrátit. Světlo a tma nemohou existovat v jeden okamžik, i když se svými kraji dotýkají…..