Když jsme se s Pánem při jednom rozhovoru dopracovali k tomu, že v dubnu budu na Tvrzi dva roky, řekl Pán: „Napiš úvahu“.

Tak se tedy o to pokusím. Není to ale tak jednoduché. Už jsem dlouho nic nenapsala. Jednak nejsem žádný spisovatel a jednak nějak nebyl důvod.

Asi jako v tom vtipu:

V jedné rodině měli chlapce, měl už pět let, ale stále nemluvil. Jednou sedí rodina u oběda a chlapec povídá:

„Ta polévka je málo slaná.“

Všichni na něj ohromeně koukají a ptají se:

„Ty mluvíš“

Odpoví jim: „ Mluvím“

Ptají se ho: „ A proč jsi doposud nic neřekl?“

On na to: „Doposud bylo vše v pořádku.“

Tak ani já nic nepsala, protože doposud bylo vše v pořádku…:-)

Samozřejmě nechci tvrdit, že mezi mnou a mými Pány nevznikne nikdy žádné nedorozumění. Jenže o tom, že D/s vztah se potýká se stejnými problémy jako jakýkoliv jiný mezilidský vztah, jsem už psala. Na tom, co jsem napsala ve své „Úvaze na Tvrzi“ bych ani dnes nic nezměnila. Jak říká jedna má kolegyně v práci „všechno je o komunikaci“.

Myslím, že většina problémů v mezilidských vztazích vzniká z nedostatku komunikace. To bude asi i můj problém. Jsem dost otevřená. Také ale vím, že mi spousta všelijakých bloků a strachů brání vyjádřit se otevřeně vždy. Nejsem neupřímná.. Mám ale obavu abych svou otevřeností někoho třeba neurazila nebo nerozzlobila anebo někomu neublížila. Také třeba proto abych se nezesměšnila.

Občas si Páni postěžují, že se ani jinak moc neprojevuji a mé reakce nejsou dost výrazné a tím pádem také víc inspirující. S tím ale už nic neudělám. To bude rys mé povahy a mého vystupování. Neuslyšíte mne ječet, ani když se leknu a neskočím na stůl, když uvidím myš. Na druhé straně jsem často naštvaná sama na sebe, protože se nedokážu projevit. Jak já závidím své zvířecí fence Anetě, ta si umí říct o to, co chce i beze slov. Proč to takhle nedokážu také já?

Jsme všichni jen lidé. Každý má své starosti a problémy nebo prostě jen špatný den. To platí pro osoby submisivní stejně jako dominantní. Kdo si myslí, že dominant musí být stále jen silný a nemůže zatoužit po partnerově objetí a milém slově je blázen. To by dokázal jen člověk zcela bez citu a možná i bez svědomí. Tak přijdou chvíle, kdy to, co by jindy člověk vzal jako žert, vztáhne na sebe a je „oheň na střeše“ a nebo „slzavé údolí“.

Když mne potkáte chodit po Tvrzi jako „spráskaného psa“, bude to určitě tím, že mne nikdo nespráskal :o)). Buď že jsem si to nezasloužila anebo že jsem si o to neřekla. To je další můj problém komunikační. Nemám odvahu poprosit Pány o to, co bych chtěla. Jenže když já nic neřeknu, jak oni to mají vědět. Možná, že i jim by se to líbilo, ale neudělají to z ohledu na mne. Tak přemýšlím, jestli přílišné ohledy nejsou někdy na závadu.

Není tak snadné najít v BDSM komunitě vhodného partnera, i když podle množství lidí na různých chatech se zdá, že je nás docela dost. I podle množství inzerátů v seznamce na stránkách Tvrze. Jenže jedna věc je, co si člověk doma vysní u PC a druhá potom, co by chtěl a co se dá ve skutečnosti realizovat. Nemluvě o tom, že bez vzájemné sympatie a porozumění by to také nešlo. Když už se dva či více lidí na těchhle věcech shodnou, tak je ještě problém vzdálenost a prostory.

Tak v tomhle já měla prostě štěstí. Své pány jsem našla shodou okolností, které se tak často nevyskytují. No a vlastně také díky svému největšímu životnímu úletu. Když ale člověk občas nezariskuje, asi se moc daleko nedostane.

Stejně mi pak trvalo ještě dlouhou dobu, než jsem se odvážila Paní jen naznačit, že bych jí chtěla za Paní. Ještě stále si pamatuji svůj pocit štěstí a radosti téměř nevázané, když mi Paní napsala, že by to se mnou zkusila. Což teprve když napsala, že mají s Pánem vše společné a že tedy budu mít Paní i Pána. To se hned tak někomu nepoštěstí a když jsem si k tomu ještě přidala zařízenou mučírnu…

Nakonec ani vzdálenost není až tak velká. To jsem ještě ani netušila, s kolika zajímavými a příjemnými lidmi se na Tvrzi seznámím. Tak co bych si mohla přát víc? Jen to, aby nám to ještě dlouho klapalo alespoň tak jako doposud.