Osobně nejsem žádný extrémní nebo vyhraněný typ. Spíše submisivní, ale ne za každou cenu a ne vždy. Bolestivé podněty jsou pro mne příjemné jen v určité míře, jako snad pro každého. Ani nejextrémnějšímu milovníku by se asi nelíbila operace slepého střevy bez analgetik a tak podobně. Mám ráda bolest, ale k uspokojení ji nepotřebuji, takže celkově vzato považuji tyto příjemné činnosti jen za určité zpestření a únik od světa, kde se musím chovat chvíli arogantně a vůdcovsky, chvíli podřízeně.

       Tohle pozoruji zejména proto, že poslední dobou nezažívám tolik příjemně bolestivých okamžiků jako dřív, ale o to je prožívám intenzivněji. Když jsem začínala objevovat svoje preference, stoupala rapidně moje touha po zajímavých a exotických zážitcích. Ani jsem si neuvědomovala, jak rychle jsem si navykla na bolest a na jaké dávky. Mnohokrát jsem skončila od krve, nebo se mi druhý den po těle rozlily modřiny. Od té doby jsem si pomalu odvykala, nebyla příležitost nebo chuť se takovým aktivitám věnovat.

     Vždy to šlo ve vlnách, chvíli jsem si zvykala a snesla věci, které by mi jindy byly vrcholně nepříjemné. V dalším období jsem si zase pomalu odvykla. Teď právě mám období, kdy nejsem na bolest zvyklá, ale není to na škodu. Má to výhody i v tom, že nepotřebuji tolik podnětů, aby mne to vzrušovalo a i pro člověka, který není zrovna bdím pozitivní je jednoduché působit mi příjemné pocity.

     Spoustu vědců vyplýtvalo svůj čas na studie, jestli mají nižší práh bolesti ženy nebo muži, brunety nebo blondýny, tlustí nebo hubení lidé. Ať už došli k jakémukoliv výsledku, nemyslím si, že by byl směrodatný. Myslím si tedy, že hranice snesitelnosti bolesti je jak vrozená věc každého jednotlivce, tak věc, která se dá víceméně natrénovat. Zvykání si a odvykání na bolest by mělo probíhat v pomalých táhlých vlnách, protože náhlé výkyvy jsou místy až nepříjemné. Je hezké prožít chvíle bolesti a vášně, ale není příjemné zažít to samé ve chvíli, kdy máte zrovna práh bolesti nižší. Pokud zrovna člověk není ve stádiu, kdy potřebuje ke spokojenosti mnoho bolesti, může tyto aktivity dělat i s člověkem, který je zrovna nevyhledává a tím, že po něm partner nežádá mnoho, to může lépe snést. Stejně jako v každém vztahu záleží na dohodě obou zúčastněných, ať už jde o to, kdo půjde vyvenčit psa, nebo o souznění v posteli. Ale nemyslím, že bych musela připomínat něco o komunikaci.  

     Možná je tohle celé můj osobní dojem, který nikdo jiný nezažívá, možná se to stává každému, nevím. Každopádně bych ráda znala váš názor, když už jste si dali práci se čtením.