Tak jsem se po přečtení několika místních článků rozhodla uveřejnit příběh o tom, jak to bylo se mnou. Bavte se, nebo se nebavte, tak jak je vám libo.

      Napřed musím říct, že jsem v tomhle vždycky byla jiná a když ostatní mladé holky objevovaly líbání a něžnosti, já jsem už přemýšlela o kousání do krku a škrábání. V tu dobu jsem si ale myslela, že je to jen výsledek toho, že mám ráda hrůzostrašné fantasy knížky a hororové příběhy. Možná, že ty mi nastartovaly tyhle chutě a možná, že se ve mně objevily jen tak, nezávisle na životním stylu. Tehdy jsem se hledala, byla jsem ten klasický pubertální člověk, co se svým vzezřením a hudbou, k jaké se hlásí, snaží vyjádřit a vypadat co nejextrémněji. Musím říct, že obliba černé mi zůstala dodnes a kusy oblečení jiných barev by se v mé skříni daly spočítat na prstech jedné ruky.

      Samozřejmě, že jsem taky chodila s klukama a občas je vmanipulovala do situace, kdy jsme se vzájemně kousali a škrábali a bylo to vlastně všechno hezké. Musím říct, že napoprvé jsem se vždycky setkala s ostýchavou reakcí, protože muži jsou přece vychovávaní k tomu, aby slabým bytostem opačného pohlaví neubližovali. Pak už to vždycky šlo nějak zařídit, ale byly to jen takové obyčejné dětské hry.

      Můj první opravdový přítel byl silně dominantní a o dost starší, takže jsem pro něj byla tvárná a snadno ovlivnitelná, což mi v téhle době prakticky zabránilo se objevovat, ale stejně to mezi námi brzy skončilo. I teď musím říct, že byl sice uhrančivý pro tu malou holku, kterou jsem tehdy byla, ale i tak jsem se cítila šťastnější, když to skončilo.

      A pak tu byl samozřejmě další - to už je konečně jádro pudla. Byli jsme spolu poměrně dlouho, nebáli se spolu otevřeně mluvit a vlastně jsme byli i šťastní, že máme jeden druhého. On byl takový tichý a v běžném životě něžný, nenápadný, velmi introvertní člověk, ale jakmile za ním zapadly dveře, bylo to jiné. A bylo to samozřejmě krásné. Nejdřív jsem já byla ta submisivní a něco z toho mi dodnes zůstalo, takže se v těch běžnějších postelových situacích ráda zachovám submisivněji. Postupně jsme stupňovali naši bolest a pro mne to bylo krásné objevování neznámého koutu mojí sexuality. Pak už mi nestačilo škrábání a kousání, nestačil mi vosk ani důtky a ta časem došlo i na krev. Řekněme, že po tom sice toužím dál, ale příště bych už byla mnohem opatrnější. Partnerův jazyk, rejdící v ráně, je sice skvělá věc, ale kdyby to šlo bez jizev, byla bych dnes rozhodně se svým tělem spokojenější. Také jsem to od té doby nezkoušela znovu s nikým dalším.

      Ten hlavní moment nastal ve chvíli, kdy jsem ho při orálním sexu omylem kousla. Čekala jsem špatnou reakci, že se odtáhne a bude toho chtít nechat, protože to muselo být dost bolestivé. Místo toho jen sykl a řekl mi, abych kousala víc. Zkusila jsem to a to zakňučení, které ze sebe vydal, směs slasti a bolesti, mě povzbudilo, abych nepřestávala. Tehdy jsem ho litovala a zápasila se stejným problémem, jaký měly moje pubertální lásky - bála jsem se ublížit milovanému člověku. Měla jsem zábrany ublížit, přestože mi odměnou byla jeho slast a na druhou stranu jsem to milovala. Tak to nějakou dobu pokračovalo.

      Postupně jsme se oba změnili a rozešli jsme se, ale já jsem dlouho přemýšlela o tomhle okamžiku. Chvíli s nechutí, chvíli s rozechvělou slastí a nevěděla jsem, co si o tom mám myslet. Měla jsem i další partnery a teď s jedním žiju a myslím, že je to ten pravý, ale tenhle byl ten, který mi dal start a pomohl mi najít to, co se mi opravdu líbí. Dnes na to období, kdy jsem byla nějaký čas v posteli dominantní, vzpomínám s láskou, protože vím, že dnes už bych neměla zábrany pro slast ublížit a že už bych se nenechala tak unášet emocemi. Od té doby jsem měla ale jen málo příležitostí být dominantní a ještě méně příležitostí ubližovat, bohužel. Ne, že bych byla nespokojená, naopak, můj sexuální život rozhodně není vůbec špatný, ale vůbec by mi nevadilo to zažít znovu.

      Snažím se být spíš submisivní, protože ze začátku je to tak jednodušší. Myslím taky, že v tomhle to mají o trochu jednodušší dominantní muži, protože od mužů se určitá dominace očekává, kdežto všeobecný názor tvrdí, že žena by měla prostě podržet a myslet na Anglii.  Tohle je nadsázka, ale v podstatě je to tak. Stejně tak si myslím, že je jednodušší být v té submisivní roli, protože se nemusíte o nic starat, všechnu odpovědnost na sebe vlastně bere ten druhý a když se něco pokazí, je to pocitově především jeho vina. Být dominantním prvkem vůbec není lehké. Je to o sebekázni a lásce. Neříkám, že je lehké být submisivem, moc dobře to znám z obou stran, než abych takhle soudila, protože každé má své pro i proti, krásné výhody, které ten druhý nemá a naopak.

      A jak se s tím celým vypořádávám teď? Samozřejmě, můj partner ví, jak na tom jsem a někdy mi splní nějaké přání, stejně jako já jemu a myslím, že jednou se sehrajeme tak, že budeme dělat tyhle věci ke vzájemné spokojenosti, protože –obzvláště v tomhle případě - není nic horšího, než spolu nekomunikovat a pak utéct pro vzrušení jinam jen kvůli nevědomosti.