Nebe si zabralo zlato roztavené

a na zem vrhá nelítostné biče žhavé lávy.

Kroky jsou těžké, omámeně  unavené,

tělo se vlhce lepí, oči jasem pálí…

Lístek se nepohne, ztěžka se všemu bytí dýchá,

vzduch pomalu se valí,

země jen rozpukaně vzdychá

zeleň i tvorstvo povadá…

Náhle se znavené hledí otvírá,

zlatisté nebe, jak ruka neviděná, překryl šedý háv

a první těžká kapka  horkem nasycená, ztěžka dopadá

 a jemně zvíří žhavý prach…

Ty první velké kapky příliš neosvěží,

ty v sobě nesou ještě v dusnu žár,

pak ale dusný závoj sprška zkropí

a na zemi je rázem ráj…

A tmavé nebe sčísne první blesk,

ten klikatící had dal lidstvu řád.

Oslepil jasem nebe i zem,

honosným hřmotem následován.

A člověk jak ožilé zrnko prachu, sleduje tuhle scenérii,

dech tají se tou velkolepou podívanou…

touží se proběhnout nahý, ve spršce, po svěží, ještě teplé zemi,

zahrát si s ukrutnými blesky dovádivě na honěnou…

a s hromy z plna hrdla svobodomyslně si  řvát…