Sedí naproti mně na pohodlné sedačce. Mezi námi je jen masivní dřevěný konferenční stolek. Klopí oči, je nejistá. Ta tam je její suverenita a i určitý vzdor, který projevovala ještě před necelou hodinkou v kavárně nedaleko domu, kde nyní jsme. Je lehce nahrbená, ramena posunutá dopředu, do očí se mi už nepodívala skoro dvacet minut.

Očima čím dál tím častěji těká doprostředka stolku. Přímo z ní číší jak usilovně přemýšlí, jak se odhodlává a zároveň se snaží zapudit myšlenku na to, jak vztáhne ruku, nakloní se a vezme si ten předmět co leží na té lakované dřevěné desce.

Běží minuta za minutou. Z dohodnutého doby čas neúprosně ukrajuje sekundu po sekundě. Začínám mít pocit, že ta žena co sedí proti mně nakonec odvahu nesebere, že všechny mé naděje se rozplynou a budu muset začít zase od znova. V meilech i při chatu, byla tak suverénní, tak rozhodnutá a prý tááák moc zkušená. Neodradily ji ani vulgarity, kterými jsem ji záměrně častoval, ani poměrně laciné popisování toho co ji se mnou čeká. Vše přijímala a poměrně s nadšením popisovala jak se těší na reál. Nyní tu sedí, skoro poražená, a možná sebe sama nenávidí do jaké situace se dostala.

Do konce dohodnuté doby zbývá jen deset minut. Bavíme se na půl úst. Rozhodl jsem se ji do ničeho netlačit. Vše musí být její rozhodnutí, ona musí dobrovolně vyjádřit souhlas s věcmi příštími. Zvolna přemýšlím jak se dopravím domů, v kolik mi pojede autobus. Jsem už přesvědčen, že z dneška nic nebude.

Najednou se naklání, natahuje ruku a bere ze stolu ten předmět, nad kterým usilovně půlhodiny přemýšlela. Podává si ho do druhé ruky, hlavou pohodí tak, že se ji vlasy svezou na stranu. Narovnává se, natahuje krk a nervozními prsty se snaží nahmatat zapínací přezku. Trošku bojuji s nápadem ji pomoci se zapínáním, ale nakonec se jen pohodlně rozvaluji do křesla s myšlenkou, že vše bude tak jsem si to naplánoval.

Napětí povolilo. Proti mně nyní sedí žena úplně jiná. Krk ji zdobí asi 3 cm široký obojek. Symbol naprosté podřízenosti a poslušnosti. Zahodila svou ženskou hrdost a tímto gestem, tím dobrovolným zapnutím obojku, se snížila na úroveň obyčejné čubky připravené sloužit svému pánovi a poslouchat jeho příkazy při výcviku. Je na ni vidět že i jí se ulevilo. Rozhodla se a nyní jen čeká co bude, je připravena poslouchat. Začíná prožívat to, o čem prozatím jen přemýšlela a snila. Je otrokyní.