Tak jsem se po přečtení několika místních článků rozhodla uveřejnit příběh o tom, jak to bylo se mnou. Bavte se, nebo se nebavte, tak jak je vám libo.
Napřed musím říct, že jsem v tomhle vždycky byla jiná a když ostatní mladé holky objevovaly líbání a něžnosti, já jsem už přemýšlela o kousání do krku a škrábání. V tu dobu jsem si ale myslela, že je to jen výsledek toho,
Osobně nejsem žádný extrémní nebo vyhraněný typ. Spíše submisivní, ale ne za každou cenu a ne vždy. Bolestivé podněty jsou pro mne příjemné jen v určité míře, jako snad pro každého. Ani nejextrémnějšímu milovníku by se asi nelíbila operace slepého střevy bez analgetik a tak podobně. Mám ráda bolest, ale k uspokojení ji nepotřebuji, takže celkově vzato považuji tyto příjemné činnosti jen za určité zpestření a únik od světa, kde se musím chovat chvíli arogantně a vůdcovsky, chvíli podřízeně.
Pro reálný víkendový tábor v Dubnu hledám 3-4
subinky .... věk 18-35, štíhlé, mohou být i nezkušené. Více
informací poskytnu mailem.
tvujvycvik@seznam.cz
Když jsem jednoho krásného letního večera brouzdal po tetě Wiki, zaujal mě na odkazu Bdsm fakt, že vlastně ani neexistuje nějaké smysluplné rozřazení submisivních jedinců podle stupňů věrnosti. Že píšu blbost? Uvidíme. Já bych řekl, že jsou tři druhy subinek:
Po diskuzi s chlapíkem, který se skrývá pod nickem NAHRADNIK a dalšími jsem dospěl k názoru, že by nebylo od věci, připomenou pár pravidel jak si chránit soukromí v tomto digitálním světě plného sociálních sítí a online vyhledávání. Tady je pár pravidel, při jejichž dodržování výrazně snížíte možnost si vás takzvaně vygůglit.
Obecně
Sedí naproti mně na pohodlné sedačce. Mezi námi je jen masivní dřevěný konferenční stolek. Klopí oči, je nejistá. Ta tam je její suverenita a i určitý vzdor, který projevovala ještě před necelou hodinkou v kavárně nedaleko domu, kde nyní jsme. Je lehce nahrbená, ramena posunutá dopředu, do očí se mi už nepodívala skoro dvacet minut.
Je něco mezi nebem a zemí
Láska a tíha a minuty snění
Slovo a krok a pokorné chvění
Je něco mezi nebem a zemí
Co nebylo, to nikdy není
Ledová bílá krajina,
co slova od úst utíná,
jen pára ruce hřeje.
A srdce zmlklé na kámen,
Kdo ho zas rozechvěje
Pro slzy neslyšíš ten křik
Zeď mlčení tak strmá
Uzamkls uši na zámek
Má ústa oněmělá
==========================
Tvář lítosti ... je bez výrazu
Postrčil jsi mě na kraj srázu
a mizí cesta zpět
Jak se mám tvářit bezstarostně
Za svoje tváře mlčet nedovedu,
pár znáš jich,
ostatní dám k ledu,
než přijde jejich čas.
Čas vybrat si jen jednu z nás.
Jsou všechny pravé?
Ta prázdná maska,
čeká na aplaus davu..
.. prý jádro zdravé
a sama nevím, v čem plavu.
Ta další škraboška je z hněvu.
Myslíš si - bodlák,
chceš mě znát..
je to jen pápěří,
když se chvěju..
Vybral sis jednu,
tu máš rád?
Tvář plnou vzrušení a něhy,
teď nejsou žádný břehy..
Nebe si zabralo zlato roztavené
a na zem vrhá nelítostné biče žhavé lávy.
Kroky jsou těžké, omámeně unavené,
tělo se vlhce lepí, oči jasem pálí…
Lístek se nepohne, ztěžka se všemu bytí dýchá,
vzduch pomalu se valí,
země jen rozpukaně vzdychá
zeleň i tvorstvo povadá…
Náhle se znavené hledí otvírá,
Lidi jsou jako houpačka...
Jdou chvilku cestou přímou,
rázem je prudká zatáčka...
a lidské vědomí je jedna velká neznámá,
bojí se cestou rovnou jít,
snad věci minulé, že si promítá...
raději budou na pochybách dlít,
ze snů se přece tak těžko procitá...
tak proč tedy máme vlastně snít...?
Pojď se mnou tančit po obláčcích
a třpytivou vodu přeskakovat zlehka,
po vzdušných duhových můstcích a oblázcích
pak můžeme se do korun majestátných stromů schovat...
a bezstarostně tiše snít ...
Narazil jsem na internetu na dokumentární film Nebe peklo / Hell Heaven tady je odkaz na ochutnávku na YouTube http://www.youtube.com/watch?v=99dfFKzODEI&feature=player_embedded a následný rozhovor s protagonisty po skončení promítání na karlovarském
Piluje květy slovosledu,
má ještě pusu plnou medu
a vějířem křídel motýlích,
v parném létě,
snáší na Tvé tělo střípky ledu.
Miluje Tě...
Pokládá si Tě do trávy
a tichým hlasem
pohádku vypráví:
„Až sklidíme spolu Tvoje obilí,
zasadíme naše...
Upečem chleba a bude i sladká kaše.
Než se mé vzdušné zámky
usadí na červánky,
sedni si tam, kde má slunce trůn,
já zatím na míru našim snům,
postavím vzdušný dům
Klečím na studené zemi. Ruce mám spoutané za zády jako vždycky. Defacto nic nového. Ale tahle situace je nová. Klečím na vyvýšeném pódiu a kolem chodí Pánové a Paní. Prohlíží si mě, někteří se dotýkají nebo mi zajedou rukou mezi nohy. Je mi zima. Jsem úplně nahá, jen na krku mám tmavý široký obojek, ale jinak nic. Ani nevím jestli se třesu zimou nebo studem a strachem. Někteří komentují moji postavu, prsa, různě si mě natáčejí. Je mi z toho špatně, ale nemůžu nic dělat.
Paprsky na kopec jitra šplhají,
nesu Ti dobré ráno…
potichu vkrádám se do sna, zase potají,
vrávorám pohledem stranou,
dívám se na Tvoje pozadí stěn,
visí tam obrazy nahých žen,
jsme tu samy?
Prameny vlasů Ti pramení
z polštáře na ramena,
ležíš tu dokořán světu,
celá rozprostřená,
deru se skrze auru … a peřinu,
tělem přikrývám Tě.
Není Ti zima?
Otevři oči, máš tady něco na talíři,
jasně, lednice zas tolik nenabízí,
kolik si můžeme vzájemně dát…
Máš hlad?
Nesu Ti na zlatym podnose dnešní menu,
bud
