Ahoj. Jmenuji se Alena. Je mi 32 let. Pracuji jako profesorka na jednom pražském gymnáziu. Obor Český jazyk, Dějepis. Cítím se atraktivní a zachovalá. Jsem černovláska, postava štíhlá, vysoká asi 165 cm, prsa trojky. Budu upřímná. Na vztahy mám docela smůlu, neboť téměř všichni chlapi, kteří se mi dostali do kalhotek se semnou vyspali a ráno byli ťi tam. Už od puberty mě vzrušovala představa mít pána, se kterým bych žila, on by mě vychovával, ponižoval, trestal, ale také odměňoval. Dal mi mému životu nějaký smysl. Já bych mu splnila jakékoli přání a vždy věrně klečela u jeho nohou. Zatím jsem ale neměla nikdy odvahu Vás hledat. Najdu Vás?

Ještě chvilku jsem váhala s bušícím srdcem, ale nakonec jsem se odhodlala zmáčknout tlačítko: vložit. A rychle do školy.

Po škole jsem rychle utíkala k počítači a s třesoucíma se rukama ho zapnula. „Máte 33 nových zpráv.“

Páni… No, aspoň budu mít na výběr. Moje vzrušení se ale postupně mění v údiv a následně v znechucení. Celou e-mailovou schránku mám plnou oplzlými řečmi o tom, jak ho mají mí rádoby pánové velkého, ať prý si to okamžitě udělám, že mám poslat svoji nahou fotku s přicvaknutými kolíčky všude možně po těle atd… Znechuceně odvracím hlavu. Žádné pán se skutečným charismatem, z jehož řádků by byla cítit tvrdost a nesmlouvavost, ale zároveň jemné pochopení pro mé touhy.  Cožpak chci tak moc??? Smutně odcházím opravovat písemky, když počítač pípne, že mám novou zprávu. Hm, jenom další nadrženy huberťák. Otevřu e-mail a čtu.

Ahoj. Jméno mé jest Lukáš. Je mi 22 a studuji na vysoké škole v Praze. Zaujal mě tvůj inzerát, protože si myslím, že je psaný upřímně a od srdce, od někoho, kdo ví, co chce, ale zároveň má velký strach si o to říct. Cítím, že by si TY mohla být ta pravá subinka, kterou hledám. S BDSM mám už jisté zkušenosti… cca rok a půl vážný vztah. Bdsm beru z počátku jako hru, která se teprve postupně může vyvinout v něco víc, a tak bych rád přistupoval i k tobě. Tuším, že ti nejspíš napsalo více pánu, chtěl bych ti ale poradit, abys nevěřila každému, koho hned potkáš. Vždy chtěj raději fotku, jméno a kam spolu pujdete a před schůzkou to všechno dej nějakému tobě blízkému člověku (například někomu z rodiny). Někteří lidé jsou, trochu jiní. Pokud se rozhodneš z nepřeberného množství pánů odpovědět právě mě, musíš se naučit několik pravidel. Za prvé napíšeš o sobě něco jako slohovou práci. Bude tam popsán celý tvůj život (smíš vynechat konkrétní místa a data) od útlého dětství až po současnost. Za druhé napíšeš. které konkrétní praktiky máš ráda a které naopak nestrpíš. Za třetí mail odešleš mezi 19:00 až 19:15, abych si mohl tvoji zprávu v klidu vyzvednout. Za čtvrté jako výraz pokory při psaní budeš klečet narovnaná s nohama minimálně půl metru od sebe bez spodního prádla. Za páté nemáš dovoleno masturbovat, dokud ti výslovně nepřikážu opak (smíš mě o to ale poprosit, a potom bude záležet na tom, jak budu spokojen s plněním tvých úkolů). Nechci od tebe žádné fotky, ani videa. Věřím, že úkoly budeš plnit poctivě a s nejvyšším nasazením.. Jinak to nemá ani cenu zkoušet.

Hezký večer

PS: Doufám, že věk nebude překážkou.

Cítím, jak mi vyschlo v krku, hoří mi tváře, potím se, prsa mám zvednutá je cítit lehké šimrání tam dole. Několikrát na prázdno polknu…. To by mohlo být ono.

O dva měsíce později, strávené u internetového povídání, jsem pozvaná na schůzku. Mám dojít tuto neděli do jedné vyhlášené restaurace v centru Prahy a čekat u objednaného stolu. Nemám žádné pořádné instrukce, jak se mám obléknout. Prý se necháš překvapit. Nakonec se u převrácené skříně rozhodnu pro tričko se středním výstřihem a džíny. Do restaurace dorazím dřív a nervózně přešlapuji venku. Mám srdce v kalhotkách a jsem úplně zrudlá. Nakonec přemůžu strach a vejdu dovnitř. Restaurace je téměř prázdná. Vrazím do poslíčka, který na mě začne chrlit nekonečné proudy: omlouvám se. Nasměruji si to ke stolu pro dva úplně vzadu v rohu místnosti. Koušu se do rtu a čekám. Najednou spatřím vrchního, který ke mně směřuje. Položí mi na stůl ledový čaj s citronem. Zmateně vykoktám: „Promiňte, to bude nějaký omyl“. On se usměje a podá mi lístek na kterém stojí: „Napij se čaje, potom dej ruce za záda dlaněmi k sobě, roztáhni nohy široko od sebe, vypni prsa, zatáhni břicho, narovnej se a čekej!“ Polije mě horko. Čaj vycucnu během chvilky celý a toporně si sedám do předepsané pozice. Prsa vystupují vpřed. Cítím, jak se moje kundička pod kalhotkami roztahuje. Dívám se kolem sebe. Lidé si mě nevšímají nebo aspoň obstojně dělají, že si mě nevšímají. Cítím, jak mi tvrdnou bradavky, a vlhnu mezi nohama. Motá se mi z toho hlava. Ani si nevšimnu, když si proti mně sedne mladík, který vypadá, že je jen o něco málo starší, než moji žáci. Je černovlasý, urostlý, má hnědé oči a výraz v obličeji, který nemohu žádný způsobem dešifrovat. Díváme se jeden druhému upřeně do očí. Po chvíli jeho pohled nevydržím a skláním oči na stůl. „Hodná“ usměje se na mě. „Můžeš zrušit tu polohu“ řekne jemně a podá mi ruku. „Jsem Lukáš“ řekne. Cítím, že se mi proti očekávání uvolňuje celé tělo, řeknu: „Já jsem Alena, pane. Vaše nová otrokyně“.  Zdá se mi, že mu trochu zajiskřilo v očích. „Jakou jsi měla cestu“?, ptá se mě. „Velmi dobrou, pane, ale bála jsem se pane, ale když jsem si sedla sem, pane, tak ze mě jakoby všechno spadlo, pane“. Blekotám a je vidět, že jestli ze mě něco spadlo, nervozita to tedy není. „Dobře, bohatě stačí, když mi řekneš, jednou pane, v jedné větě. Rozumíš?“ „Ano pane,“ a začervenám se studem“ Klid holka nebo to zkazíš… „Než se stačíš zeptat, tak číšník je můj starý kamarád, který umí držet jazyk za zuby“ „Ano, pane,“ nevypadne ze mě nic chytřejšího. Jeho pohled se pozvolna stáčí k mým přednostem. „Máš velmi krásná ňadra“ oznámí potom, co mi na ně dvě minuty klidně kouká. „Děkuji“ odpovím rychle a rozzářím se jako sluníčko. Moje dva malé melounky se mu líbí, pomyslím si šťastně a pyšně zároveň.  Číšník přináší pití pánovi i mně. Oba dva se postupně uklidníme a po dvou hodinách už si povídáme, jako bychom se znali léta. Podle dohody si ho vyfotím a poté si vyfotím i jeho občanský průkaz a vše pošlu mobilem své nejlepší kamarádce. Pro všechny případy. Má na sobě oblek se zlatou kravatou, šitý na míru a mokasíny. Černé vlasy, hnědé oči a svalnaté tělo… Cítím se zvláštně, protože si se mnou povídá jako nejlepší kamarád (nemluvně o tom, že je tak mladý)a ne jako „přísný pán“. Nemužů ale říct, že by mi to vadilo. Asi si všimne mých rozpaků. Najednou jeho výraz zbrunátní a on zavelí: „vstaň a pojď za mnou“. Poslušně vstanu a klušu za ním. Míříme na pánské záchody. Zalezeme do kabinky. Jsem celá udýchaná a napnutá. První rozkaz zní: „Roztáhni nohy, vypni prsa, zatáhni zadek, ruce za hlavu“ Bezmyšlenkovitě vyplním příkaz a čekám. Kopnutím mi roztáhne nohy víc od sebe, plesknutím do mého zadečku, mě donutí ho ještě víc zastrčit. Řekne: „Když řeknu Pozice, postavíš se okamžitě tak jak teď“ ano pane, vydechnu vzrušeně a slastně přivřu oči. Líbí se mi, že je ke mně tvrdý a nekompromisní. „Zavři oči“ řekne tiše a splním rozkaz a čekám, dlouho se nic neděje, jsem napjatá, nevím, co mám očekávat. Uhodí mě nebo mě pohladí? Vzápětí ucítím dotek přes tričko na svých prsou. Začíná mi je mnout, hladit, masírovat. Je velmi jemný a něžný. Slastně oddechuji a zhluboka dýchám. „Drž pozici“ ozve se přede mnou. „Ano pane,“ reaguji automaticky. Jeho vlhké rty se přitisknou na moje, jazyk do mě prudce vnikne. Celou vahou svého těla mě přimáčkne ke zdi. Dávám mu ruce okolo kr.. AŮŮ… cítím prudkou bolest ve vlasech. „Drž pozici“ pošeptá mi do ucha. Dávám ruce poslušně za hlavu a on mi pouští vlasy.  Levá ruka mi sevře krk, zatímco pravá mi vnikne přes kalhoty do kalhotek, projede kolem krví nalité třešničky a dva prsty do mě zajedou. Neudržím se a zavzdychám s plných plic. Pravá ruka nechá krk, krkem a uštědří mi pořád facku se slovy: „Tiše, to že jsi nadržená nemusí vědět uplně všichni“. Prsty levé ruky mě mezitím začínají zpracovávat, přičemž se celá ruka tře o můj poštěváček. Nedostává se mi vzduchu. Je to nádherné prstění. Pán ví naprosto přesně, kam sáhnout. Ztrácím pojem o čase a vnímám jenom pánovi ruce, které mi přinášejí slast a zároveň mi omezují dýchání. Bože, já to chci!!Najednou pán přestává… Ne, prosím ještě pokračuj. „Do naha“ zní povel. Okamžitě a bezmyšlenkovitě ze sebe shazuju oblečení. Je mi jedno, že jsem před ním, cizím člověkem,  úplně nahá. Jediná důležitá věc, je dostat tu ruku zpátky do mojí kundičky. Cítím lehký dotek na kundičce. Škubnu sebou. „Otevři oči, pozice“Toporně si stoupám. Prohlíží si mě. Každý kousek mého těla zkoumá. Moc to chci, tak to zkusím. „Pane“ ozvu se nesměle. „Ano“. „Já totiž, mohla bych se udělat“ panebože a je to venku. Nikdy by mě nenapadlo, že bych byla schopna tohle někomu říct. „Ne,“ zní odpověď: Ještě sis to nezasloužila“. Trošku s tě na cestu vyzdobím. Sáhne do tašky a vytáhne.. obojek, který rychle končí na mém krku. Dále kolíčky na bradavky, ucpávky do uší, dva kolíky, které ve mně končí, zajištěné pásem cudnosti. Malá gumová kulička končí v mých ústech, Ruce mi připevňuje k pásu cudnosti malými řemínky. Obléká mě do dlouhého, černého kabátu, na krk mi dává šálu, která mi chrání jak krk, tak pusu. Na závěr mi ještě na oči dá široké, neprůhledné brýle, které ovšem z vnější strany vypadají zcela obyčejně. Zbavenou sluchu, zraku, možnosti mluvit, s kolíčky připevněnými na mých ubohých ňadrech, s dvěma kolíky zaraženými hluboko v těle a spoutanýma rukama mě vezme za rukáv, který je přišitý a odvádí mě ze záchoda, z restaurace… naprosto bezmocnou a vydanou mu na milost.

Alena 2

Jdu, jdu a pořád jdu a snažím si neškobrtnout si o vlastní nohy. Cítím lidi kolem sebe. Nevidím je ani neslyším je, ale mám pocit, že kolem mě chodí. Mám hrozný strach, že do něčeho nebo do někoho vrazím. Jedinou trochu malou jistotu cítím z neustálého tahání za rukáv. Ale co když tahání přestane?? Přesto, že trochu fouká, tak mě okamžitě polije horko umocňované ještě kolíky pevně zapečetěnými v mých útrobách. Jsou sice netečné, což mi zrovna v tuto chvíli vůbec nevadí, ale samotná jejich přítomnost mě dovádí k šílenství. Mám strach, aby někde nekoukal kousek obojku nebo roubíku. Aby nebyly vidět sliny prosakující jistě přes roubík a šátek. Aby si nikdo nedal dohromady, proč ta holka chodí po kovbojsku, nebo proč má trochu nepřirozeně zkroucené ruce. Vzrušení z kolíků a z ponížení.. a strach z neznáma a z ponížení se dokonale vyvážily. Nehledě na to, že pořád jdu s neznámým člověkem, který si se mnou může dělat vlastně cokoli… Najednou pánova ruka na rukávu naznačí, abych se zastavila. Ucítím ostrý pach, nejaký smrad… Smrdí to jako výfuk u autobusu. Ucítím ruku na rameni a vyjdu dopředu. Podlaha pode mnou se rozvibruje.. Ruka na rameni mě pobízí k pochodu stále dál a pak mě zastaví, otočí mě, z obou stran mě omotají kolem boku a přitisknou k tělu přede mnou. Ucítím ostrou bolest na prsou, jak si zmáčknu kolíčky na mých bradavkách. Vůně pánova těla mě ujistí o tom, že jsem ve správných rukou. Chvilku zaváhám a pak se nehledě na bolest, přitulím k pánovi a položím si hlavu na jeho rameno. Autobus se zhoupne a vibrace zesílí. To vyvolá příjemné pocity promítající se z mého rozkroku a zadečku. Ucítím ruku přejíždějící mi ve vlasech, jemnou, něžnou, nevynechávající ani jediný pramínek vlasů mé hlavy. A jedeme a jedeme. Občas se některý z cestujících otře o má záda nebo zadeček, což mi vždy rozbuší srdce. Autobus každou chvíli zastavuje a následně se zase rozjíždí. Při jednom takovém zastavení mi ruka vyjede z vlasů a následně mě chytne za rameno a vyvádí ven. Ocitáme se opět venku, akorát nemám nejmenší ponětí, kde. Ujdeme několik metrů a ruka mě znovu zastaví. A potom mě přitiskne zády k něčemu tvrdému, vysokému, dlouhému. Nějaká vysoká, železná tyč. Například dopravní značka, nebo část cedule. Cítím, jak mi pán vyndal ucpávku z levého ucha a slyším: „Skočím si něco koupit. Zůstaň na místě!“ To přece nemyslí vážně.. pomyslím si. Nemůže mě tady přece nechat samotnou. Začnu protestovat do roubíku, ale ozývá se jenom zmatené huhlání.. Pán se ozve pobaveně: „A buď zticha, jsou tu i děti“ Vrátí mi ucpávku zpátky do ouška a pustí mě. Zoufale se tisknu k tyči zády a napjatě čekám. Strachem se nemůžu ani pohnout. Přemítám, co může být okolo mě? A co když se pán nevrátí? Co si počnu? Mám se pohnout? Když se pohnu, tak za jak dlouho do něčeho nebo do někoho narazím? Neublížila bych si přitom? Najednou ucítím drobné drnčení v rozkroku. Vibrátor!! Ach ano, to potřebuju, moooc to potřebuju. Mám slastně zakloněnou hlavu a moje zoubky drtí gumovou kuličku v mé puse. Vibrátor je zapnutý na nejnižší výkon, ale omezení smyslů, ponížení a dřívější prstění mě přivádí k orgasmu. Kdybych něměla na bradavkách přicvaknuté kolíčky, tak už dávno jsem. Kroutím se, čímž musím lidem okolo připadat jako děvka, kroutící se u tyče. Je mi to všechno jedno. Takové pocity, táhnoucí se z mého rozkroku jsem nikdy v životě s žádným živým ani umělým penisem neměla. Až se udělám, tak nejspíš dostanu infarkt. Už jenom pár vteřin a … vibrace ustaly. Ne, ještě NE… prosím, prosím.. udělám cokoli, jen mě nech. Je to marné nerozumíš mi. Huhlám jako malé děcko. Mám slzy v očích… Vzápětí ucítím tah za rukáv a jsem nucena jít. Jdeme rychle, skoro ti nestačím. Mám strach že v té rychlosti pustíš rukáv nebo, že si zakopnu o nohy a rozbiju si nos. Jdeme dlouho. Už aspoň půl hodiny. Neustále zatáčíme doleva, doprava a zase doleva. Bolí mě z toho nohy. Z čista jasna se zastavíme. Postojíme asi deset vteřin a znovu se rozejdeme. Postojíme znovu asi deset vteřin. A uděláme několik kroku. Cítím teplo. Jsme asi v nějakém domě. Za sebou ucítím od podlahy vibrace od bouchnutých dveří. Roztřesou se mi nohy a rozdrnčí zuby. Pocítím obrovský strach. Něco jiného je být bezmocná venku mezi lidmi a něco jiného je být bezmocná sama.. u tebe doma. Vezmeš mě za rameno a odvádíš ještě kousek dál ode dveří do vnitřku domu. Složitě mě převedeš přes něco jako práh a znovu ucítím bouchnutí dveří. Vyndáš mi ucpávky z uší řekneš jediné slovo: „Pozice“ kriste pane jak to bylo? Nohy od sebe, narovnat se, vypnout prsa, zatáhnout bříško. Sáhneš pod kabát a uvolníš mi řemínek na pravé ruce a řekneš: „Nech si obojek a kolíčky na bradavkách, vše ostatní dolu!“ Sundám si brýle , odložím je na židli a začnu mrkat, jak se mi začíná zrak pomalu vracet, zmateně se rozkoukávám. Jsme v nějaké koupelně. Vidím sprchu, záchod, umyvadlo, spoustu ručníků, zrcadlo atd. „Něco jsem ti snad řekl, ne?“ zní nespokojeně pán. Sundám si šálu a vyndám roubík z pusinky a spolknu spoustu nahromaděných slin. Rozepnu kabát a hodím ho vedle na židli. Dostávám do ruky klíčky od pásu cudnosti a za chvilku končí kolíky na židly. „Pozice a dívej se mi do očí!“ řekne pán. Vykonám příkaz a dívám se do pánových oříškově hnědých očí. Pán přistoupí ke mně a začne mi mnout prsa. Dělá to jemně, ale díky kolíčkům cítím jenom strašnou bolest. „Nekřič“ pošeptá pán. Koušu se do rtu a ze všech sil se snažím vyhovět a zároveň se snažím dívat do pánových očí. Najednou pán vezme oba kolíčky a najednou mi je sundá z bradavek. Bolest je neskutečná. Zařvu z plných plic a zkroutím se na kolena a následně se na zemi schoulím do klubíčka. Vytrysknou mi slzy a bolestí zavřu oči. „Pozice“ ozve se nade mnou ostře. Zůstávám ležet, jsem totálně vyřízená.  Ucítím ostrou bolest ve vlasech. Pán mě táhne za vlasy na kolena. Rychle si rukou otřu rukou slzy, aby je pán neviděl. „Řekl jsem POZICE!!“ Zůstávám klečet, ale zbytek splním předpisově. Ruce za hlavou, nohy od sebe vypnutá prsa, zatáhnuté břicho. Prohlížím s svoje totálně zdeformované bradavky. Pán pokleká přede mě a vezme mi levou bradavku do úst. Čekám, že mi ji ještě víc zmáčkne, ale on mi jemně masíruje svými rty. Nejdříve bolestně trpím.. pořád to hrozně bolí. Ale postupně bolestivé pocity střídají pocity příjemné a po několika chvílích zhluboka dýchám a když se přesuneš k druhé bradavce vychutnávám si to už ze zavřenýma očima a spokojeným mroukáním. Když přestaneš ze stimulováním, mám už bradavky zase velké a tvrdé a mezi nohama se mi leskne milostná šťávička. „Osprchuj se, dojdi si na záchod, máš tady ve skřínce pitnou vodu, za patnáct minut se vrátím a chci, abys byla připravená!“ řekne pán a u dveří dodá: „A žádný orgasmus ani hraní si sama se sebou, jinak toho budeš litovat“ A zavře dveře a otočí zvenčí klíčem.

Lukáš

Zamknu a klíč nechám ve dveřích. Projdu dlouhou chodbou, zahnu do vedlejších dveří a znovu projdu dlouhou dobou. Tento obrovský dům patří rodičům (trochu movitým) mé kamarádky Veroniky, která se mnou chodí na školu a slouží jako naše zázemí pro různé nekalosti. Vejdu do místnosti, kde sedí kamarádi (celkem dvanáct lidí). Ze všemi se přivítám. Veronika mě obejme a dostávám pusu: „Jaká byla cesta?, Nějaké problémy?“ zeptá se. „Ale šlo to, trochu problémy v restauraci, s revizorem a nadšeným psíkem, který si chtěl naši Hračku označkovat.“ Tady máš věci, co budeš potřebovat a podává mi kuklu, rozporku, zvláštní směď řemínků a nějaká ta cvakadla. Nechceš ještě nějakou odměnu?, zeptá se koketně a rukou mi přejede po poklopci. Pohled mi sjede na obrazovku, kde se právě naše nová Hračka nadšeně mydlí rozkrok a usměju se.

Mezi kamarády mezitím probíhají nadšené diskuze, zda si Hračka začne nebo nezačne hrát sama se sebou. „Určitě nebude, věrnost pánovým příkazům jí je víc, než jenom tělesné uspokojení.“ Tvrdí Veronika „ Ale prosím tě, já takové nadržené typy znám… když je chvilku nehlídáš, tak mají ruku v rozkroku a řvou na celý svět, že to moooc chtějí.“ připomene se se svým názorem Jirka. „Ba ne, kdyby si to chtěla dělat, tak by to už udělala, ne“ podotkne Lucka, zatímco se Alena na obrazovce suší. „To, že zatím nezačala, ještě neznamená, že nezačne“ podotkne Honza, „možná, že ze stesku po pánovi“… a podívá se na mě, zatímco já vyrážím ke dveřím, ověšený směsicí různých pomůcek.

Alena 3

Čekám na „pozici“. Vysprchovala jsem se, osušila, vypila plnou láhev vody bez bublinek, vykonala potřebu a čekám. Jsem napnutá a vzrušená. Celým tělem mi probíhají jiskřičky. Podívám se na své tvrdé, krví nalité bradavky. Stejný popis by se hodil i na můj poštěváček, který je velký a rudý, jako nikdy předtím. Mám pokušení si pohrát sama se sebou, ale nechci to udělat. Totiž chci si to udělat. Chci. Opravdu… Ale cítím, že kdybych neposlechla rozkaz, tak bych zkazila vše, co doposud přišlo, a zklamala bych pána, a ublížila sobě. Ale pán tu není a nemůže vědět, jestli se sama se sebou trochu pomazlíš. Cvakne zámek a dveře se rozletí. Za dveřmi stojí pán komicky ověšený různými erotickými pomůckami. „Hodná“ řekne, když zjistí, že jsem rozkaz splnila a jsem připravená. Pohladí mě, podrbe za uchem a jeho oči sjedou nejdřív na mé napjaté bradavky a potom na lesknoucí se vnitřní stranu stehen. Zrudnu, ale dál se snažím držet pozici, jakoby nic. Pán mi na krk, pod můj obojek připíná dlouhou tyč, ruce mi vkládá do okovů, které jsou na koncích tyče. Výsledek vypadá tak, že mám ruce v úrovni hlavy zhruba asi meter od sebe a nemůžu s nimi hnout. Na hlavu mi nasazuje směs řemínků, kterou mi začne zapínat. Nic, nevidím, neslyším, ale mám volná ústa i nos. Najednou uslyším pána: „Slyšíš mě“ odpovím ano. Nebo se aspoň domnívám, že ano, protože se neslyším. „Taky tě slyším,“ ozve se pán. „Výhodou tohoto systému je to, že slyšíš jen můj hlas a nic jiného, co by tě případně mělo rušit. V tvých ucpávkách, jsou zabudovaná sluchátka.“ Hm, tomu se říká důležitý vynález, pomyslím si. Proč mi uši jednoduše neucpe, jako předtím nebo mi je naopak nenechá volné? Pán mi rozkopne nohy ještě trochu víc a dostávám rozporku, která mi zabraňuje dát nohy k sobě. Teď se cítím jako opravdová kurva odněkud z výlohy. Je to nádherný a osvobozující pocit. Nemít žádno vůli, a díky tomu nemít žádné starosti a jen čekat, čím mě pán překvapí. Celé tělo mi téměř vibruje. Pán mě překvapí bolestí na bradavkách a pochvíli bolestí na mých naběhlých lapličkách. „Připravil jsem si nové úchyty na vodítko, Jdi!!“ Cože? On mě chce táhnout za bradavky a za kundičku? Ostrá bolest na obou zmíněných částech těla mi potvrdí pravost těchto slov. Posunu levou nohu, uvězněnou v rozporce do předu a bolest na levé bradavce a levé lapličce se zmenší, zatímco bolest na pravé bradavce a lapličce se zvětší tak, až mi vytrysknou slzy. Rychle posunu i pravou nohu dopředu a bolest se i na pravé straně mých nejcitlivějších míst zmenší. „Pochopila jsi to rychle“ ozve se ze sluchátek a bolest na bradavkách a v rozkroku se znovu zvětší. „A teď pohni, nebo si piš, že tě donutím běžet“. Cesta ubíhá pomalu, protože s nohama pevně uchycenýma víc jak meter od sebe, se člověk pohybuje velice obtížně. Na druhou stranu motivace způsobená neustálým týráním citlivého masíčka, kterého se většinou lidé dotýkají něžně a s posvátnou úctou, je víc, než dostatečná. Najednou se zastavíme, když už mě začíná chytat křeč v nohách. Pán mi připíná něco k obojku, asi nějaké lanko. Ne dvě lanka. Cítím, jak mám krk tažen nahoru. Obojek mě začíná škrtit. Musím odlepit paty od země, abych se mohla nadechnout. Začíná se mě zmocňovat panika. Copak mě tu chce pán oběsit? Ne, já nechci umřít. Začínám se prudce zmítat, ale nemůžu se dostat z okovů. Začínám si stoupat na špičky, abych udržela dech. „Pomoc,“ začnu křičet ze všech sil, i když se neslyším. Dávám do toho veškerou sílu. Přepadá mě zoufalství. Najednou se tah vzhůru za krk se zastaví. Balancuji na špičkách prstů, ale můžu dýchat. Je to dost nepříjemná pozice, zhluboka dýchám a cítím svoje vlastní bušící srdce. V momentě ucítím ostrou bolest, to jak mi pán sundá najednou skřipce s bradavek a po chvíli i z mého citlivého klína. Neslyším se, ale určitě jsem musela zařvat na celý dům. Ráda bych sklonila hlavu, lehla si a schoulila se do klubíčka, ale nemůžu. Stojím a stojím. Nic nevidím, ani neslyším. Bolí mě mé neustále namáhané nohy. Čekám už asi půl hodiny. Osamělá zapomenutá.

Lukáš 2

Sedím na pohovce a prohlížím si ze zadu Veroniku. Je nádherná. Vnímám každý její pohyb. Její vůni i dech. Má nádherný zadeček, který na mě vystrkuje. Právě klečí mezi doširoka roztaženýma nohama mladé, asi sedmnáctileté dívky a pilně ji zpracovává svým jazýčkem. Umí to dokonale, pomalu, citlivě, ale i tvrdě a nekompromisně. Dívka nahlas vzdychá, a kdyby nestála na špičkách, s nohami uvězněnými  v okovech rozporky, rukama pevně připoutanýma v úrovni krku a pověšená za obojek, mrskala by se sebou ze strany na stranu jako úhoř. Najednou sebou dívka začne mrskat a zavyje: „Užžž!!!“ Veronika rychle uhne hlavou od pohlaví dívky, protože Jirka se za dívkou rozpřáhne, v ruce bič a třískne s ním dívku o záda. Dívka nefalšovaně zařve bolestí, ale víc toho udělat nedokáže. Potom, co sebou dívka asi po 10 vteřinám přestane bolestně házet, Jirka kývne na Veroniku a ta znovu začne dívku zpracovávat. Sedne si vedle mě Michal, kamarád, kterého jsme na párty pozvali. „Ehm, ahoj, nevíš, co se to tu děje?“ zeptá se a vypadá nervózně, dívaje se na tři dívky, stojící na špičkách a přivázané za krk k řetězu a dvě zubožené, co leží v rohu místnosti svázané do kozelce. „Klid“ řeknu. „Vše, co tady děláme je legální“ uklidním ho. „Takže je tady deset párů. Každý pár měl přivést otrokyni. To se tak docela nepovedlo. Otrokyň máme jenom pět. Každá otrokyně prochází testem věrnosti. To znamená, že nesmí mít orgasmus, dokud neuplyne celá jedna hodina, kterou jim stanoví jejich pán. Otrokyně, která se neudělá, nebo se udělá nejpozději, vyhrává a tím jejich pár, kterému za odměnu budou muset ostatní páry půl roku sloužit. Kluci dívce. Dívky klukovi. Otrokyně má na prsou dvanáct kolíčků. Po každých pěti minutách se 1 kolíček sundá. Když jsou všechny kolíčky pryč, tak otrokyně vyhrává. Otrokyni vzrušuje jedna ze soupeřových dívek. Bičuje ji její vlastní pán. Bič smí použít, jen v případě, že si o to dívka sama řekne, když už cítí, že to nemůže vydržet a že se udělá. Má jen jednu ránu a potom soupeřka musí začít znovu lízat. Většinou líže, co nejlíp, aby se otrokyně udělala co nejdřív. Zatímco pán by měl dávat co největší rány, aby otrokyni vzrušení přešlo. Když to otrokyně vydrží, což se mimochodem ještě nestalo, bude si smět užívat dvě hodiny pověšená za ruce s vibrátorem hádej kde, a bude si smět užívat, jak bude chtít. Když se zeptáš holek tady okolo, tak ti jednomyslně řeknou, že je to ta nejúžasnější věc na světě. Když to nevydrží, bude pověšena za nohy a dostane 30 ran rákoskou přes pohlaví, aby si pamatovala, co znamená věrnost pánovi. Rozumíš všemu?“ zeptám se zatímco dívku, kterou Veronika zpracovávala, váží, chvějící, do kozelce s neskutečně opuchlým pohlaví. „Dívky o sobě navzájem neví?“ zeptá se Michal. „Ne, myslí si, že jsou tu jenom ony a pán“ řeknu a poklepám na kameru, na kterou se celá scéna natáčí. Můj pohled se přesune na další zavěšenou dívku. Alenu, a tak vezmu do ruky mikrofon a bič.

Alena 4

Stojím už více než půl hodiny. Na špičkách. Je to více než nepříjemná pozice, ale když se chci postavit na celá chodidla, obojek mě hned začne škrtit a znemožní mi dýchání. Necítím namáhané a bolavé nohy. Prsty u nohou mám tak znecitlivělé, že už ani nevím, zda stojím na koberci, nebo dlaždicích nebo na něčem jiném. Nakonec, když už nemůžu stát, prsty u nohou sami od sebe povolí, až pod patami ucítím zem. Těsně před tím se zhluboka nadechnu a zadržím dech. V mládí jsem ráda plavala a tak umím dech zadržet až na dvě minuty. Teď mám dech zadržený a váhu přenáším, nehledě na tlak na mém krku, na paty, abych si mohla co nejlépe prokrvit zdřevěnělé prsty. Bolí to. Nejvíc palec, se kterým mávám tam a zpátky jako o závod. Pro pána to musí být komický zážitek. Pán… Copak asi dělá? Třeba si odskočil nakoupit, nebo mě jen tak pozoruje, jak se trápím. Když už se potřebuju nadechnout, a prsty mám trochu protažené, stoupám si na špičky. Celou tuto operace jsem už zopakovala .. aspoň hodně krát. Nehledě na nepohodlnost mě tato pozice velmi vzrušuje. Jsem bezmocná a vystavená na očích všem, kdo půjde náhodou okolo. A zároveň se cítím před pánem ponížená. Moje citlivé body na těle, které jsou teď extrémně citlivé, po předchozím dráždění a mučení o sobě také dávají vědět. Prsa mám v takové výšce jako nikdy dřív. Bradavky mám tvrdé, jako broky. Kdyby se mi do nich pán zakousl, tak by si nejspíš vylámal zuby. Pyšně trčí do prostoru a cítím z nich jemné mravenčení. Rozkrok už nemám vlhký, ale nefalšovaně propocený. Kundičku mám roztaženou minimálně centimetr od sebe. Poštěváček mám napumpovaný krví, až to bolí. Moje šťávy ze mě tečou v pořádných řekách. Celou půlhodinu mě svrbí na vnitřní straně stehen, na lýtkách až se vsáknout do koberce. Z čista jasna na svých rtech ucítím cizí rty. Polibek. Rychlý a velmi jemný.  Hned jsou ty rty pryč. Napjatě čekám, co se bude dít. Znovu polibek, tentokrát ty sladké rty rozevírají moji pusu a horký, teplý jazyk mi pronikne do hlavy. Seznámí se s mým jazykem a okamžitě ti dva začnou hrát na honěnou. Moje dva melouny uchopí dvě silné, ale jemné dlaně a začnou mi je mnout a masírovat. Je to nádherný pocit, a kdybych neměla ucpanou pusu, nadrženě bych sténala. Po chvíli obě ruce zmizí a vzápětí ucítím prudkou bolest na mé pravé bradavce. Vyjeknu spíš překvapením, než bolestí a nechtěně skousnu jazyk v mých ústech. Okamžitě ho pustím a jazyk rychle zmizí. Natáhnu se na obojku, kam až to jde a naprázno několikrát chňapnu ústy do vzduchu, ale ten sladký a jemný jazyk je definitivně pryč. „Ne prosím, nech ho tam. Já nechtěla. Já se omlouvám“ ale nic nepomáhá. Mezitím jsou moje ňadra zdobena kolíčky. Po jednom na každé bradavce a pěti okolo ní. Bolí to, ale dá se to vydržet. Slyším hlas pána: „Tak sis trochu odpočinula a teď mi dokážeš, jak moc mě máš vlastně ráda. Nařizuji ti, že po jednu hodinu nesmíš mít orgasmus. Jako odpočítávání, ti budou sloužit ti dva tví noví ježci. Po každých pěti minutách ti jednoho sundám. Kdybych tě chtěl udělat, stačily by mi na to zhruba dvě minuty a ty bys mi v tom nemohla jakkoli zabránit. Podstatou zkoušky věrnosti, je fakt, že když už nebudeš moct orgasmus zadržet, řekneš si a já tě pomocí velké bolesti zbavím tvého vzrušení. Rozumíš?“ zeptá se pán. „Ano, pane“ odpovím. Ve stejnou chvíli můj poštěváček mizí v pánově puse. Nakumulovaná energie, ve mně vybuchne a já zavyju slastí jak nadržená fena. Sliny mi létají z úst na všechny strany. Slastné pocity mi roztřesou celé tělo, které sebou začne křečovitě škubat. Tak to ne! Zkouším se ovládnou. Snažím se myslet na něco nepříjemného, hrozného. Vzpomenu si na zvracející ho se spolužáka na diskotéce, horor u kterého jsem se jednou bála. Jazýček mezitím vytírá můj klín. Pomalu, jemně. Líbivé pocity ale po chvilce ovládnou mojí mysl. Cítím blížící se orgasmus. Snažím se tomu čelit, ale nemůžu to zastavit. Teď už nahlas křičím: „Ano!!!“ Pánovi zoubky pevně stisknou moji třešničku. Ze zoufalství zakřičím: „Už nemůžu. Nevydržím to. Zbij mě, stluč mě, vyžeň to země.“ Zoubky okamžitě pustí můj poštěváček i jazyk zmizí. Po vteřině ucítím obrovskou bolest, na levé půlce zadečku. Bolest se mi rozšíří do celého těla. Brní mi z ní jazyk. Zařvu bolestí, tak že dokonce ucítím svůj hlas přes ucpávky v uších. Vzrušení trochu opadává. Jsem unavená. Zavírají se mi oči. Klesám na paty a je mi ukradené, zda se přitom škrtím. „No, to nic moc nebylo“ slyším hlas pána posměšně. „Ani jeden kolíček neubyl, postav se znovu na špičky!“ rozkáže mi klidně.“ Plním mechanicky rozkaz a jazyk se mi znovu ocitá mezi nohama. Zavřu oči. Toto bude nejdelší hodina v mém životě.

Zbývají mi už jenom dva kolíčky. Jsem na pokraji zhroucení. Mám šílenou žízeň. Slintám. Bolí mě hlava. Kdykoli ucítím dotek na svém pohlaví, začnu sebou trhat. Bolí mě celé tělo od bičování. A hrozně moc to chci. Před očima vidím pánovu usmívající se tvář jako ve snu. Všichni kluci se semnou jenom vyspali a nechali mě. Nic víc. Nezajímalo je, jak mluvím nebo co cítím nebo jaká jsem uvnitř. Toužila jsem po lásce, ale oni mnou opovrhovali. Teď mám pána, který mě snad nezradí. Nepodrazí mě jako všichni ostatní. Bude mě mít rád. Cítit se mnou. Bude moji oporou a rádce. Jenom ho nesmím zklamat. Musím vydržet. Bojovat. Nesmím se udělat. Jinak lásku nikdy nenajdu. Nemůžu, nemůžu, nemůžu, nemůžu. Nechci… prosím já nechci. Krásné pocity mě zcela ovládnou. Násilím mě zvednou do vzduchu a já se udělám…

Lukáš 3

Stojím za Alenou a pozoruji Lucku mezi Aleninýma nohama. Držím v ruce bič. Obecenstvo živě diskutuje, zda Alena vydrží až do konce. Lucka má upatlaný obličej od Aleniných šťáv, ale dělá, co může, aby ji udělala. Už 52 minut. Musím uznat, Alena je vážně úžasná. Prozatím nejvěrnější otrokyně vydržela jenom 30 minut. Je vidět, že Alena už je unavená a má toho vážně dost. Vzdechy jsou stále silnější a silnější  i když se zoufale snaží se utišit. Najednou se prudce prohne a vyrazí ze sebe zvířecí výkřik. Několik napjatých vteřin je ticho a potom sebou začne prudce zmítat ze strany na stranu. Pusu má doširoka otevřenou. Lije se z ní zvuk, který po minutě přejde do chrchlání. Alena poklesne na paty a pokrčí kolena. Už je uplně zticha. Udělala se a omdlela. Probleskne mi hlavou. Odhodím bič a přistoupím k ní a zvednu ji do vzduch, aby se přestala škrtit. Zároveň kývnu na obsluhu vrátku, který Alenu rychle spustí na zem. Položím jí na záda a dávám jí ruku na rozkrok a ucítím malé křečovité stahy. Dozvuky orgasmu. Přičichnu k ní. Ucítím všechny její tělesné šťávy smíchané dohromady. Voní nádherně. Jako právě ukojená žena. Veronika si za mými zády mezitím bere rákosku do ruky do ruky. Je mi Aleny líto. Bojovala a stejně to nestačilo a dostane trest. Probouzí se a začne se vyděšeně třást. Beru ji do náručí a jemně hladím po vlasech. „Uklidni se“ konejším ji. „Jsem u tebe“. Veronika mezitím bere rozporku a připíná ji k vrátku a za chvíli jsou Aleniny nohy ve výšce metr a půl zatímco hlava a část těla mi spočívá v náručí. Nakloním se nad Alenu a začnu ji líbat. Přisaje se na moje rty a doslova mi nacpe jazyk do pusy. Za zády uslyším hvizd rákosky a Alenina ústa se bolestí stáhnou. Jazyk chce utéct. Chytám ji za hlavu a dále provádím francouzský polibek. Alenino tělo se vzepře a chce mě shodit. Nedaří se jí to. Druhá rána. Aleně začínají téct slzy a svrbí mě na nose. Je vidět, jak moc trpí. Naříká. Po páté ráně začne prosit, ať ji nechám, že už to příště vydrží, že bude poslouchat a bude se víc snažit. Po třinácté ráně se za mnou ozve hlasité ÓÓh! A ucítím pach moči. Pitomci! Pomyslím si. Potom už jenom zvlyká. Až do sedmnácté rány, kdy náhle veškerá aktivita v jejích ústech ustane. Znovu omdlela. Odpoutávám ji a sundávám z ní veškeré doplňky. Beze slova k ostatním ji zabalím do deky a odnáším do auta, kde ji co nejpohodlněji opřu o sedačku a připoutám. Přiběhne ke mně Veronika. „Nechceš se podívat na tu poslední?“ ptá se. „Ne“ odpovím. „Odvezu ji domu“ odseknu. „Jsi v pořádku“ ptá se překvapeně. „Ano, samozřejmě. Vrať se domů a bav se.“ Nastoupím, nastartuju a odjedu. Jsem v pořádku? Samozřejmě, že nejsem. Nikdy jsem neměl dopustit, aby to zašlo tak daleko. Alena mi věřila a já ji takhle ublížil. Bojovala za mě a já dovolil, aby za to byla bita. Jsem vůl. Podívám se na ni. Tvrdě spí a vypadá roztomile. Podle občanky najdu její dům. Je po 11 hodině a tak ji vezmu jen tak nahoru zabalenou do deky. Najdu byt s jejím jménem, odemknu a po chvilce hledání najdu ložnici, kde ji položím do postele. Pořád tvrdě spí. Kouknu na náhradní klíč, který jsem si nechal vyrobit, zatímco čekala venku u tyče. Zaváhám, ale nakonec ho strčím do kapsy. Položím na stůl vzkaz a Dvd. Připnu k ní pás cudnosti a klíč od něj si strčím do kapsy. Pečlivě ji zabalím do peřiny a načechrám polštář. Chvilku se na ni dívám a potom ji políbím na čelo a odejdu. Zítra bude dlouhý den.

Alena 5

Zoufale se vzpírám té strašné síle, která mě svírá. Ruce i nohy mám znehybněné. Nohy mi ční do výše doširoka roztažené a ruce mám jako v klepetech. Svírá mě jeden pár rukou. Drží mě za vlasy. V puse mi rejdí pánův jazyk. Je jemný, něžný, je to velmi příjemné, když mě pomalu prozkoumává. A pak přijde bolest. Obrovská bolest na kundičce, která je už tak dost citlivá. Nic, co jsem do této chvíle zažila, se té bolesti nevyrovná. Je to jako bych se kundičkou nabodávala na tisíce mikroskopických jehliček a nemohla se zvednout. Vždycky ten příjemný jazyk v puse skousnu, při řevu, ale on ve mně zůstává dál. Navíc mě naplňuje pocit bezmocnosti a zklamání. Zklamání, protože jsem zklamala pána. Nesplnila rozkaz, který mi dal a on se teď na mě zlobí a co hůř, bude určitě smutný zklamaný… a to bolí víc, než nějaká fyzická bolest.

Najednou sebou trhnu. Kolem je světlo. Den. Rozbřesk. Rozhlížím se a zjišťuji, že jsem na své posteli, u sebe doma. Chvilku mi trvá, než si uvědomím, že jsem asi ztratila vědomí. Pán mě musel odvést domů. Na stolku stojí kabelka a vedle leží moje oblečení. Zjišťuji, že pěkně páchnu. Pot, moč a moje vlastní milostné šťávy udělaly své. Protáhnu se a zjišťuji, že mám pás cudnosti. Aha, pán mi ho zapomněl sundat. Pomyslím si. S tímhle ale do školy jít nemůžu, zděsím se v zápětí. Vždyť to každý uvidí. Vezmu kabelku do ruky a uvidím Vzkaz a Dvd. Čtu: Dobré ráno. Včera jsi nám při naší malé seanci trochu usnula, tak jsem tě odvezl domů. Veškeré svoje věci bys měla mít na stole. Hra ale nekončí. Vzhledem k tomu, že jsi mě včera výslovně neposlechla a udělala jsi se o deset minut dřív, než jsem ti nařídil, máš zakázáno udělat se po dobu jednoho týdne, pokud nerozhodnu jinak. Musíš ale po tuto dobu chodit do práce, jinak ti klíček od pásu cudnosti hned tak nedám. Kdybys měla problémy s motivací nebo chtěla přizvat k naší hře někoho třetího, můžeš se podívat na video, které leží na stole a které se při nesplnění podmínek hry dostane ke každému ve tvé škole. Hezký den, pán. Rychle zasunu Dvd do přehrávače a uvidím… sebe ve sprše, jak si myslím své nejintimnější zákoutí. Ohromeně zírám na video. Mám vyschlo v ústech a cítím, jak mi prudce buší srdce. Jak mi tohle pán mohl udělat? Co si počnu? Začínám se znova potit a chvět. Samozřejmě, že mi to může udělat. Je to pán a já mu řekla, že má kontrolu nad mým životem. Ale pociťuji i vzrušení. Bradavky se mi staví do pozoru. Mezi nohama, pod pásem cudnosti pociťuji ostré pálení, až mám slzy v očích. Ach já hloupá husa, pomyslím si. Kouknu na hodiny. Je půl sedmé. Za čtvrt hodiny musím vyrazit, abych školu stihla. Proběhnu sprchou, nacpu do sebe krajíc chleba a velký hrnek kafe, připravím si věci do školy, obléknu si nakonec sukni a modré tričko a trajdám do školy. Ve škole se nic zvláštního neděje, akorát mám pocit, že každý musí vědět, co mám pod sukní. Po chvíli si na ten pocit ale zvyknu. Obrovský problém mám se svoji kundičkou, která mě nejdřív pálila, potom nesnesitelně svědila a nakonec ten pocit přešel do chtíče, ale jakého chtíče. Jsem nadržená a nemůžu si ani sáhnout mezi nohy a utišit svůj chtíč. Moje prsty bezmocně přejíždějí po kovové ochraně mého klína. Chodím tam a zpátky po chodbách a mlátím hlavou do zdi a koušu se do jazyka, abych nekřičela slastí. Ve třídě vždycky pustím nějaké video a odejdu a nechám tam své svěřence samotné. Když už si myslím, že to nevydržím, uvidím před sebou pána. Stojí přede mnou a ledabyle se opírá o zeď a tváří se pobaveně. Koukáme na sebe asi deset vteřin, když promluví: „Neumíš pozdravit?“ Hrkne ve mně: „Tady?“ odpovím. „Jestli chceš, abych sundal to, co máš na sobě?“ zeptá se klidně. „Tak ahoj“ řeknu. „Ne takhle ne“ odpoví ostře. Zrudnu. Vím, jak chce, abych to udělala, ale nemůžu. Jestli někdo vykoukne, tak se asi propadnu na místě hambou. Příjemné pocity v podbříšku zesílí a za bradavky bych mohla zvednou hrnek od čaje. „Tak co bude“ ptá se. Pořád se nehýbu. Jsem ztuhlá. Zoufalá. Nevím, co mám dělat. „Tak já zase jdu“ řekne a odchází. „Počkej“ řeknu, ale on jde v klidu dál. Tep mi buší ve spáncích, když doběhnu k němu a zašeptám: „Počkejte, prosím“. Zastaví se a klidně na mě pohlédne. Podlamují se pode mnou kolena, skláním hlavu a moje rty se dotknou jeho bot. V této potupné pozici, ze zadkem vzhůru, zůstávám a čekám, až mi dovolí se zvednout. Napjatě čekám, zda se někde neotevřou dveře a za nimi se neobjeví student pospíchající na záchod. Proboha, já tady učím!! Sekundy utíkají jedna za druhou. Jsem napjatá. Cítím ruku na svém zadečku. Několikrát mi přes něj přejede. Pak se ze shora ozve: „Hodná, zvedni se a pojď za mnou“ a odchází. Jdu za ním. On se zastaví u první třídy, vejde dovnitř a zavře za mnou dveře. Koukne na hodinky a řekne: „Máme 10 minut do zvonění. Od teď jsi moje roztomilé štěňátko“ Kývnu, protože si uvědomím, že fenky nemluví a stoupám si na všechny čtyři. On odejde kousek ode mě a zavelí: „K noze“ a poklepe na nohu. Rychle utíkám k němu a začnu se mu třít o nohu. Baví mě to. Je to legrace a je to příjemně ponižující a tedy vzrušující. Zcela zapomínám, že každou chvíli může někdo přijít a uvidět mě, jak se tu jako nadržená fena třu o nohu skoro kluka. Pán mě pohladí po vlasech a podrbe za uchem. „Tak a teď panáčkuj“ Přenesu váhu na zadní nohy a poslušně zvednu ruce. „Hodná“ zní pochvala. „Chytej“ a letí na mě kus sušenky a trefí mě do čela. Začnu se hystericky smát a rozesměju i pána. „Dobře, tak ještě jednou“ řekne pán a trefí mě do brady. Na potřetí už sušenku chytnu a poslušně rozkoušu. „Šikovná“ zní ocenění. „Přines“ a hodí na druhou stranu třídy tenisový míček. Nadšeně se rozeběhnu za míčkem, vezmu ho do tlamičky, pardon, do pusinky a přinesu k pánovi. Ten natáhne ruku, ale já ucuknu a ustoupím o krok zpátky. „Podej“ zavelí, ale já znovu ustoupím a krok a vyzývavě se na něj podívám. „Jak chceš“ řekne a vykročí ke mně. Otočím se a začnu utíkat a on mně pronásleduje. Chvilku se honíme po třídě, pak mě chytí. Povalí na zem a přitiskne se ke mně. Naše rty se střetnou. Vášnivě se líbáme. On mě hladí po vlasech. Moje ruce sjedou k jeho poklopci, ale on moji ruku zadrží. Bere mě za ruku a stavíme se za nohy. Klekni si na stůl a na pozici. Dávám ruce za hlavu, vypínám už tak dost napumpovaná prsa dopředu, zatahuji břicho a narovnávám se. „Zavři oči“ šeptne a zavazuje mi oči šátkem. „Zůstaň“ řekne, políbí mě na rty a odejde. V tu chvíli zazvoní. Kolem mě je škola, ve které učím. Jsem sama, klečím na stole ve vyzývavé pozici a kdokoli, kdo přijde mě může vidět.

Lukáš 4

Vyjdu před dveře, kde čeká Veronika, a tváří se znuděně. Na dveřích je nápis: Vstup zakázán, oprava plynu… Mrknu na Veroniku. „Byli jsme moc hluční?“ zeptám se. „Asi jako jsi vždycky“ odvětí klidně. „Všechno jde podle plánu?“ zeptám se. „No jasně. Tato třída, stejně jako obě dvě další třídy z obou stran jsou pro příští hodinu prázdné.“ řekne a tváří se zle. „Můžu mít otázku? Záleží ti na ní? Ano.“ Odpovím klidně:„Ještě něco? Ok, tak jdi. Za deset minut tě přijdu vystřídat.“  Řeknu a Veronika vklouzne do třídy.

Alena 6

Klečím na stole a jsem rudá hambou. Cítím vlhko mezi nohama, ale nemůžu se ukojit. Zároveň cítím nepopsatelné napětí. Co, když někdo přijde a uvidí mě takhle. Na chodbě slyším hluk od studentů. Panebože, prosím, ať nikdo nevejde. Prosím. Hluk zesílí, jak se otevřou dveře a zeslabí, jak se zase zavřou. Slyším kroky, jak jdou ke mně, pak se zastaví za mnou. Pán. Určitě to je on. Musí být. Tohle by mi přece nemohl provést. Aby se na mě takhle díval někdo jiný. Vlhnu, Bradavky stojí. Určitě to už nově příchozí musí vidět. Proč už nic neříká. Neznámý mě začne obcházet, kolem dokola a prohlíží si mě. Vystavenou jako kurvu. Kriste pane určitě to je nějaký student. Kroky se zastaví přede mnou. Nevydržím to a řeknu: „Jsi to ty, pane?“ Ticho. Ucítím dvě dlaně na svých prsou. Mnou mě laskají, drtí, hrají si se mnou. Je to příjemné a líbí se mi to. Vzdychám. Uvědomím si, že mi jazyk trčí ven. Prsty přes tričko a podprsenku nahmatají bradavky a stisknou. Auu..  Bolí to, ale držím pozici. Ucítím rty na svých rtech a následně do mě vnikne jazyk. Je jiný, než ten pánův. Méně hrubý a rty jsou více nalité krví. To není pán!! Leknu se a ztuhnu. Panebože, kdo to je? Nejdřív chci dát ruce dolů, ale nemůžu se strachy pohnout. Zvoní. Ruce mi pustí mé bradavky a zvednou mi sukni. Nedýchám. Slyším, jak cvakne zámeček a pás cudnosti ze mě padá. Jak to, že má ta osoba klíček od pásu cudnosti? Ten člověk přejde za mě a po chvíli ucítím na zádech prst. Přejíždí mi po zádech zleva doprava. Mrazí mě. Píše. Napadne mě.  A, H, A, … „D O N A H A.“ Do naha!! Tady?? A škubnu sebou. Prst zmizí a slyším vzdalující se kroky a bouchnutí dveří. Ticho. Měla bych se svléknout. Vím to, ale nejde mi to. Ruce mi sjedou ke konci trička a zarazím se, co když mě někdo vidí. „Neslyšela jsi,“ řekne mi pán těsně u ucha: „Do naha!“ Tričko letí dolů, podprsenka, i sukni si namáhavě vkleče svlékám. „ Dolů, na kolena, ruce za záda“ slyším rozkaz. Pán mě bere za ruku a pomáhá mi na zem. Potom mě tahem za vlasy tlačí do kolen. Něco vlhkého a tvrdého se mi otře o tvář. „Víš, co máš dělat“ pronese jemně pán a pohladí mě. Rychle ten tvrdý a vlhký objekt vtáhnu do pusy a začnu ho zpracovávat. Jazykem přejíždím po žaludu, saju, nechávám ho vyklouznout a zase ho rychle nasaju zpátky. Ale s rukama za zády, se zavázanýma očima se kouří celkem špatně. Nemluvně o tom, když jste nahá a klečíte uprostřed školy, plné lidí, kteří jenom čekají na to, až uděláte chybu a nevíte, zda se na Vás ti lidé zrovna nekoukají a příjemně se neculí. Po chvíli příjemného hekání, se ze shora snesou ruce, chytí mě za vlasy, zvednou mě do stoje: „Couvej“, ozve se přede mnou. Poslušně couvám, až narazím na stůl, o který se zarazím. Ucítím kopenec nejdřív do levého a pravého hýždě, který mi naznačuje, abych dala nohy víc od sebe. „Ruce za záda, dlaněmi k sobě“, přijde povel. Poté mě pánovi ruce chytnou za boky a ucítím tlak v podbříšku. Po chvíli si uvědomím, že si mě pán nabodl. Hluboce, dýchám a hrozně se potím. Jeho ptáček není ani velký, ani malý. Je takový, akorát. Ucítím na svých prsou ruce. Mnou mi je, masírují. Je to krásné. Cítím se uvolněně. Příjemně. Stres i strach ze mě opadávají. Začínám svojí kundičkou masírovat jeho ptáčka, aby z toho taky něco měl i pán. Cítím přes ni jeho bušící srdce. Je to úžasný pocit. „Posaď se na hranu stolu a polož se!“ ozve se přede mnou povel. Poslušně splním rozkaz, ale než si stačím položit hlavu na stůl, ucítím pod sebou ve vlasech jeho ruce. Jeho tělo se přimáčkne na moje, jak se položí na stůl, i když mu nohy zůstanou na zemi. Líbáme se a začínám cítit přírazy. Dávám ruce kolem jeho krku a nohy kolem slabin. Má zvláštní styl přirážení. Nejdřív čtyřikrát jemně přirazí a po páté ze mě úplně vyjede, aby mě potom mohl silně nabodnout. Při pátém nabodnutí vždycky vyjeknu. Pán mě díky tomu začíná líbat častěji a častěji. Pociťuji, že se mi začíná blížit orgasmus. Teď už vzdychám naprosto nepokrytě a je mi jedno, jestli to někdo uslyší. Házím sebou, a pán má co dělat, aby mě pod sebou udržel a přitom se staral, aby moje hlasivky nenapáchaly nežádoucí škody. Několikrát sebou zaškubu, prudce se prohnu. Rukama i nohama se přitisknu k objektu touhy nade mnou, kterého skoro ukousnu jazyk a udělám se.

Alena 7 – epilog

O pět později… Ležím v pelíšku, malém košíku, nahá, schoulená do klubíčka. Je ráno. Krátce před osmou. Jsem přikrytá dekou, aby mi nebyla zima. Mám ruce spoutané za zády kovovými pouty, na krku obojek, od něhož vede řetěz k oku v podlaze. Řetěz je jištěný na obojku zámečkem. Na posteli leží můj pán a spokojeně odchrupuje. Vedle něho je umístěn stůl, na kterém jsou položeny dva budíky. Od jednoho je připevněn provázek, který je veden až nahoru ke stropu a volně se spouští nad mým pelíškem. Na jeho konci je klíč. Na druhý budík je připevněno dálkové ovládání, které spouští malé vajíčko, umístěné v mých útrobách. Plán je asi takový. V sedm hodin cvakne budík, čímž pustí vypínač vajíčka, které se probudí a má hodinu na to, aby mě vzbudilo, než cvakne druhý budík, který uvolní provázek s klíčkem od zámečku, který mě jisté u země.  Vajičko si teď ve mně nadšeně brouká. Jsem vzhůru. Mám několik málo minut, než mi na hlavě přistane klíč. Vzpomínám na první období s pánem. Nejdříve jsme se scházeli jenom kvůli chtíči, který nás oba dva svíral. Jednou jsme, ale díky dopravní kalamitě spolu uvízli v centru a nemohlo domů. Strávili jsme spolu několik hodin v zajímavém rozhovoru a zjistili jsme, že si navzájem rozumíme. Za dva roky jsme se vzali a koupili si malý domek, kde dneska žijeme. Můj všední den vypadá tak, že se přiženu ze školy domů i s nákupem. Opravuji buď písemky, koukám se na televizi nebo cvičím nebo si jednoduše dělám něco pro sebe. Po pár hodinách přijde můj drahý. Hodíme si mincí, kdo z nás uvaří a bavíme se spolu rovnocenně jako rovný s rovným. Až do osmi hodin. V osm se automaticky jdu osprchovat, nandám si obojek, svléknu se, postavím se na pozici a čekám, až si se mnou pán přijde hrát. Pak přestávám být osobou rovnou a stávám se osobou podřadnou a také je se mnou potom tak zacházeno. A pak ty víkendy. Ach, teď máme zrovna víkend. Ucítím, jak ke mně dopadl klíč. Skopu ze sebe deku, provléknu spoutané ruce pod tělem a odemknu zámeček na obojku a odepnu řetěz a běžím do kuchyně, kde začnu dělat snídani. Pán chtěl dnes vzbudit brzo. Rychle snídani naházím na talíř, který přistane na tácu, a vracím se do ložnice, kde tác opatrně položím na stůl vedle pána. Provléknu spoutané ruce kolem nohou zpátky dozadu. Vydrápu se na postel a zalezu pod peřinu. Pan si přál dnes vzbudit kouřením… J